Vzbudila jsem se v tom krásném útulném pokojíku v na okraji Thousand Oaks do slunečného dne. Dnes jsem si přivstala, protože jsem chtěla stihnout využít ještě ráno před odjezdem na Craftcation to, že mám kousek za domem kopce. A ne jen tak ledajaké, ale národní park Cheeseboro and Palo Comado Canyon. I když samozřejmě – nějaký národní park je tu za každým rohem. Ale stejně. Chtěla jsem se podívat do nějaké turisticky nevytěžené přírody, abych viděla, jak to tu vypadá „normálně“.
Od paní domácí jsem se ale dozvěděla, že to, co tady teď všude obdivuji, stejně úplně normální není. Díky vydatným dešťům se teď vše zelená a kvete tak, že tomu říkají „super bloom“. Ona sama žije v Kalifornii dvacet šest let a letos je to poprvé, co vidí zelenou trávu. Namalovala mi mapku, jak se dostanu k turistickým stezkám a já jsem mohla vyrazit.
Na charakteristický kalifornský mák jsem ještě nenarazila a ale i tak jsem viděla spoustu pěkných květin, ohořelé stromy, které přežily požáry a hlavně úchvatné výhledy na další a další kopce.
Šla jsem jen tak nazdařbůh a vždycky jsem si řekla, že jen vylezu ještě kousek, abych viděla, co je za obzorem, jenže pak se ukázalo, že tam pokračuje cesta dál a dál, takže jsem se nakonec musela už otočit a jít zpět. A samozřejmě jsem celou dobu cvakala fotky na všechny strany.
Vyschlé koryto řeky s ohořelými stromy 
Kopce barví do žluta hořčice a do modra vlčí bob
Craftcation má skvělou uzavřenou facebookovou skupinu pro účastníky předchozích ročníků i toho nadcházejícího. Našla jsem si přes ni spolubydlící do hotelu ve Ventuře a pak ještě nocleh na jednu noc z dneška na zítřek, protože jsem zjistila, že moje spolubydlící přijede do hotelu až ve čtvrtek. A taky odvoz až do Ventury. Melissa byla dokonce tak hodná, že mi řekla, že se pro mě staví až k mému Airbnb. Chvíli po poledni mě prozvonila a já jsem nasedla do auta ještě k jedné účastnici, kterou také vezla.
Když jsme dorazily do hotelu ve Ventuře, čekala nás prvně registrace. Celá Craftcation se koná v konferenčních místnostech a přilehlých prostranstvích (batikovací workshopy jsou venku) ve čtyřhvězdičkovém hotelu Mariott Ventura Beach. Hotel je moc krásný a to prý hlavně proto, že od loňska prošel velkou rekonstrukcí hlavní lobby. Vše bylo navíc vyzdobené organizátory konference.
Při registraci jsem nafasovala velkou tašku dárků od sponzorů a reklamních materiálů. Pak jsem šla hledat svoji spolubydlící na první noc. Hotelový pokoj byl po těch dnech na různých Airbnb docela příjemná změna.
Už dopředu jsme se registrovali na jednotlivé aktivity, které jsou včetně všeho vybavení v ceně konference. Jen se musí člověk včas přihlásit, aby se vešel do kapacity, to je vše. Paralelně probíhalo až jedenáct rukodělných workshopů, tři byznysové přednášky nebo panelové diskuse a think-tank pro uzavřenou skupinu lidí. Bylo potřeba se zaregistrovat na workshopy a think-tanky, na přednášky a panely člověk mohl přijít a odejít, jak chtěl. A že bylo opravdu z čeho vybírat.
Jako první jsem si dala workshop míchání koupelové soli s Lelou Barker. Ne, že by mě samotné téma nějak zajímalo – vlastně si ani napamatuji, kdy jsem si naposled napustila vanu, ale chtěla jsem mít hned ze začátku příležitost dát se do řeči s Lelou. Vloni jsem absolvovala její online kurz Brick House Branding, ze kterého jsem ještě pořád neskutečně nadšená. Lela je ohromně zábavná a z byznysového hlediska je jeden z top lidí, které znám. Odchytila jsem ji ještě před workshopem. Součástí jejího online kurzu jsou i tři konzultace jeden na jednoho, takže si absolventy pamatuje a že mě tu uviděla, ji opravdu hodně překvapilo.
Je to neskutečně srdečný a spontánní člověk a možná ani neví, jakou službu mi prokázala tím, že si na workshopu vyžádala chvíli pozornosti ode všech a všem řekla, že jsem až z České republiky. Totéž pak udělala pokaždé, když jsem byla na její přednášce nebo dokonce jen panelu, kterého se účastnila, a všem lidem v sále mě představila. Díky tomu se ke mě začali lidé sami od sebe hlásit, ptát se mě, jak jsem se o Craftcation dozvěděla a vůbec si se mnou povídat.
Možná se divíte, proč podnikatelská poradkyně učila, jak míchat koupelové soli. Kosmetika byla Lelin byznys, kterému se věnovala pěkných pár let a vybudovala luxusní značku Bella Lucce, kterou vloni ukončila, aby se naplno věnovala poradenství. Ale malé kosmetické značky jsou jejími najčastějšími klienty i dnes, protože jim dokáže poradit také se zákonnými povinnostmi, kterých je pro kosmetiku dost nejen u nás, ale i v USA.
Umíchat si koupelovou sůl mě nakonec taky bavilo. Bylo to samozřejmě úplně primitivní, ale esenciální a vonné oleje, které jsme do soli míchali, tak krásně voněly, že bych tam mohla klidně sedět ještě hodinu.
Jako další jsem si vybrala přednášku Pre-Craftcation Plan s Rebeccou Saylor. Čistě jen proto, že v anotaci psali, že pro ty, kteří jsou na Craftcation poprvé, to doporučují. Rebecca vyrábí netradiční ručně malované a vyšívané polštáře a její slogan „Making world more huggable“ neboli „Dělámě svět víc objímací“ je prostě super! Co čekat od přednášky jsem nevěděla, ale Rebecca se nakonec ukázala jako fajn řečník. Krátce mluvila o svých zkušenostech z konferencí a networkingů. Pak nám dala tip, jak si pamatovat jména – zopakovat ho, představit si ho napsané tomu člověku na čele a pak si ještě (pokud se nestydíme) dotyčného vyfotit s jeho vizitkou. Vyzkoušela jsem to první a druhé, na třetí jsem nikdy nesebrala dost odvahy a nepomohlo to. Ale já jsem v tomhle fakt těžký případ… Pak jsme si zkoušeli svoji pitch – krátké představení sebe a svého podnikání a představovali jsme se navzájem v různých dvojicích.
Seznámit se s někým na Craftcation ale nebyl žádný problém. Jak to hezky vyjádřila jedna z holek, se kterými jsem se dala do řeči na baru – prostě se vetřeš k úplně cizím lidem a za chvíli máš nové nejlepší kamarádky. Tak jsem to taky praktikovala. Normálně na small talk moc nejsem, ale tady nebylo nutné se bavit o počasí, stačilo se zeptat, co kdo vyrábí a už jste si mohli povídat další hodiny. Šlo tedy jen o to sebrat trochu odvahy, k někomu si sednout a říct „Hi!“. Pak už to šlo samo.
V tomhle mi paradoxně pomohlo to, že jsem na druhé straně zeměkoule a mluvím jazykem, který sice používám hodně často, ale vždycky jen pasivně. Cítila jsem se absolutně odtržená od svého normálního života. Nikdo z těch lidí mě nezná, nezná ani nikoho z mých známých. Může si mě sice prolustrovat na webu a sociálních sítích, ale všude přispívám jen česky, takže k tomu, aby o mě získal lepší obrázek by musel vynaložit opravdu hodně energie. Bylo to trochu, jako octnout se v nějaké hře, nebo virtuální realitě.
A aby seznamování nebylo málo, šlo se ještě večer společně do hospody. Protože hotel je hodně daleko od centra, bylo potřeba tam dojet. Melissa si mě ovšem vzala pod ochranná křídla a brala za samozřejmost, že mě tam odveze. Tím jsem se připojila k větší skupince kolem ní, takže jsem ani na večeři nebyla jako kůl v plotě. Jediný problém byl, že jak bylo víc hluku, tak jsem nedokázala rozumět, o čem se mluví. Ale jak už to tak bývá, jedno téma se probíralo dost dlouho na to, abych pochopila, o co jde. Oblíbeným tématem bylo, jak je v Kalifornii krásně, ale draho. Melissa je ze Santa Moniky a ohromovala nás tím, jak vysoké pojištění musí platit za auto. Pak říkaly holky z jiných států, kolik platí ony. Tak jsem si přepočítala naše povinné ručení na dolary a přišla se svou troškou do mlýna. Všem spadla čelist, jak je to u nás levné. Zase o důvod víc, proč mít rád i život v naší zemi.
