HANA KONEČNÁ

Poradce pro handmade byznys

HANDMADE BYZNYS

UČÍM JAK PODNIKAT V RUKODĚLNÉ TVORBĚ

Děkuji Vám za přihlášení k odběru novinek.

#HMBvUSA Den 6: Getty museum, labyrint světa a ráj srdce

The Getty Museum

Po dvou nocích v Santa Monice bylo v úterý na čase přesunout se zase o kus dál. Teda ne, že by to bylo úplně nutné. Craftcation začíná až ve středu a jedna z účastnic už mi slíbila, že mě vezme autem ze Santa Moniky až do Ventury autem, ale pokoj, který jsem měla rezervovaný na dvě noci, měl na další noc zamluvený někdo jiný. Tak jsem si musela najít nové nocležiště a široko daleko nebylo na poslední chvíli nic jiného přijatelně drahého, než pokojík v Thousand Oaks na půli cesty z LA do Ventury. Líbilo se mi ale, že je blízko kopců, tak jsem si naplánovala, že dopoledne Craftcation si ještě udělám malý výlet do přírody.

Dnes mě ale čekala po cestě do Thousand Oaks pořádná dávka kultury. Rozhodla jsem se totiž navštívit museum Getty.

Letecký pohled na The Getty. | Autor: Jelson25 via Wikimedia Commons

Ropný magnát Jean Paul Getty byl v polovině 20. století nejbohatším mužem světa. Současně byl velkým mecenášem a sběratelem umění. Původně pro své sbírky postavil nádhernou vilu v Malibu – téměř na pobřeží na západ od centra LA. Když už vila nestačila množství děl ani návštěvníků, rozhodl se Getty vystavět několik kilometrů na východ na vrcholu kopce Gettyho centrum umění. Tam se dnes nachází rozsáhlá sbírka výtvarných děl od středověku do současnosti. Ve vile Getty zůstala sbírka antických památek. Tam jsem se ale nedostala, Gettyho centrum umění stačilo bohatě.

Příchod k museu od vláčku

Dostat se autobusem do The Getty nebylo totiž tak jednoduché, jak to na první pohled vypadalo. Povedlo se mi špatně nastoupit, špatně vystoupit a pak se ještě ztratit. Nakonec jsem se ale dostala pod ten správný kopec. Vstup do celého The Getty je zadarmo. Návštěvníci nechají svoje auta dole v parkovištích pod kopcem a nahoru je odveze lanovka/vláček s ohromným výhledem do údolí. Nahoře se člověk cítí trochu jako v Komenského ráji srdce. Vše je tu tak monumentální a tak odtržené od labyrintu světa tam dole!

Lanovka – vláček na kopec. Tohle je samozřejmě cesta dolů a je to 3x zrychleno.
Vstupní bodova

Jenže než jsem se mohla začít sytit potravou ducha, akutně jsem potřebovala zasytit svůj tělesný hlad, protože bylo už po poledni a já jsem ještě nic nejedla. Výběr jsem, pravda, neměla těžký. Byla tu jedna restaurace a jedno „café“. Vlezla jsem tedy do restaurace. A stala se mi taková ta věc, jak si uvědomíte, že tohle nebyl úplně dobrý nápad přesně ve chvíli, kdy už není cesty zpět. Tedy ve chvíli, kdy už mě obsluha odváděla ke stolu, odsouvala mi židli a ptala se, jak se mám a co bych ráda k pití. Špitla jsem, že vodu a doufala jsem, že za ni nebudu platit. Pak mi donesli jídelní lístek a cuvert. Okukovala jsem u stolu vedle, kde seděl nóbl vypadající pár, co mám vlastně dělat. Látkový ubrousek na klín, ulamovat kousky chleba a kterým nožem si na ně mazat máslo. Objednala jsem si polévku za 13 dolarů a doufala jsem, že jí aspoň nebude úplně málo. Pak jsem se snažila radši si to užívat, než se užírat a odlehlo mi ve chvíli, kdy k vedlejšímu stolu usadili dalšího batůžkáře, který po dlouhém pohledu do jídelníčku objednal totéž co já – vodu a polévku.

Potok

Nakonec jsem se najedla velice dobře a když jsem vylezla ven, říkala jsem si, že bych si možná dala kafe v té kavárně dole. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že to café není kavárna, ale komplet jídelna, kde si člověk vzal podnos, nechal si nandat z velkého výběru jídel a pak u pokladny zaplatil. Toho, že jsem vlezla do nóbl restaurace, jsem nakonec ale vůbec nelitovala. Ceny v kantýně totiž po bližším prozkoumání nebyly o moc nižší, než v restauraci a nedostali jste vodu a chleba s pomazánkou zadarmo.

„Strom“

Pak už jsem se tedy mohla vydat do samotné galerie.

Když jsem se do The Getty chystala, dívala jsem se hlavně, co můžu očekávat ve sbírkách, ale pořád dokola jsem četla o zahradě navržené Robertem Irwinem, která je stále se vyvíjejícím uměleckým dílem. Říkala jsem si jo, jasně, zahrada bude určitě pěkná, ale kvůli ní přece do muzea nechodím. Když jsem ji uviděla, zjistila jsem, že tady klidně jo. Ta zahrada je opravdu nádherná a fotkama se to nedá zachytit.

Svažuje se směrem dolů a křížem krážem vedou chodníčky po obou stranách od potůčku v prostředku. Uprostřed je písčité prostranství na kterém je zdejších charakteristických šest „stromů“. To, co z dálky vypadá jako zvláštní strom, je totiž zblízka konstrukce z kovových prutů, v jejímž středu roste kvetoucí popínavá rostlina a pokrývá celou „korunu“. Středem prostranství teče potůček kamenným korýtkem a končí vodopádem. Ten vede do jezírka, které je osázeno rostlinami tvořícími jakýsi labyrint. Nad jezírkem jsou pak na druhé straně další terasy se záhonky květin a bylinek. Celé to opravdu vypadalo jako umělecké dílo. A navíc se tato centrální zahrada prý stále mění, jak rostliny dorůstají a jsou zastřihovány, jak se mění roční období a také, jak stále doplňují a vyměňují skladbu záhonů.

Jezírko s labirintem, vodopád a „stromy“

Stačilo by mi vidět tuto zahradu a nad ní se tyčící monumentální, ale velice vzdušné vznešené budovy galerie a nebyl by to promarněný den. Zbyl mi naštěstí ale i nějaký čas na sbírky obrazů. Zajímaly mě hlavně malby. Ale protože mám obšlápnuté snad všechny významné evropské galerie, moc nového jsem toho na druhém konci světa nenašla a samozřejmě ani čekat nemohla. O to víc jsem si ale uvědomila, jaké máme v Evropě štěstí, že máme tolik hradů a zámků, se starými obrazy, nábytkem, knihami, sochami, sklem a porcelánem… A že je nám to vlastně strašně moc všední.

Cezanne, Van Gogh a Gaugin – moji tři oblíbenci vedle sebe.

Nejvíc jsem mě zajímali impresionisté. Pokochala jsem se snad nejvýznamějším zdejším obrazem – van Goghovými Kosatci a pak taky dalšími obrazy devatenáctého století.

Pak jsem se taky byla podívat na výstavu fotografií, ale pochopila jsem asi jen počátky fotografie, pak už mi vůbec nedocházelo, proč musí být fotky, které vypadají jako to, co mají naši na půdě, ve světovém muzeu.

Výstavní místnosti se mi moc líbily. Před žádnými obrazy nebyla tlačenice, vlastně v celém Getty centru se dalo krásně a přirozeně pohybovat.

Panorama skoro 360°

Zajímalo mě, jestli mají v The Getty i něco českého. Nedalo moc práce zjistit to. Mají totiž veškerá díla na webu a krásně se v nich dá vyhledávat. Českých děl mají skoro šest set – hlavně fotografie, ale taky jednoho Kupku. Ovšem vystavené mají jen staré české sklo. Úplně se v tom nevyznám, ale mám pocit, že toho máme na každým hradě dost, tak jsem se na to nešla dívat.

Panoráma 180° – pohled směrem k městu
Rozhled byl na všechny strany. Další panorama 180°
Sukulentová zahrada

Kdybych měla ještě trochu víc času, prošla bych si ještě i výstavu starých rukopisů, ale už jsem musela myslet na to, jak se dostanu na místo svého dalšího noclehu.

Do Thousand Oaks jsem se dostala bez problémů autobusem s dvěma přesedáními a opět za směšnou cenu pár dolarů. Pak už byla tma a mně se opravdu nechtělo jít hodinu někam, kde to vůbec neznám. Využila jsem tedy aplikaci Uber v mobilu, kterou jsem nainstalovala včera kvůli koloběžkám a poprvé v životě se svezla Uberem. Stálo mě to 5 dolarů, což mi přišlo v pohodě.

Na konci dnešní cesty mě čekalo nejkrásnější bydlení, kde jsem zatím byla. Paní – učitelka klavíru – mě ubytovala v pokoji v patře. Všude byly koberce s vysokým vlasem a je to tu tak neskutečně útulné a čisté, že bych si přála, aby takhle vypadal můj vlastní byt v Brně. Jediná nevýhoda, která je nejspíš důvodem příznivé ceny, je to, že nemám k dispozici sprchu. Ale to není nic, co by za mě pro jednu noc nevyřešil namočený cíp ručníku. Jinak je to fakt nádhera.

Fotky svých ubytování bohužel nemám, ale obrázky na Airbnb docela sedí – první ubytování na dvě noci v Torrance, dvě noci Santa Monice a pak Thousand Oaks. Jenže tady je to ve skutečnosti ještě hezčí, než na fotkách.

Kontakt

E-mail: hanka@handmadebyznys.cz
​Tel: +420 728 868 815
www.facebook.com/handmadebyznys

IČ: 74372637
Havlíčkova 178/79
602 00 Brno