#HMBvUSA Den 3: Hollywood, výhledy a kytky

V sobotu jsem se vzbudila ve 4 hodiny ráno. Tak jsem alespoň zavolala domů, kde bylo zrovna kolem poledne.

Chodník slávy. Jo, je to zrcádlově. Ne, neumím to (zatím) opravit.

Už od začátku cesty mě zlobí mobil a je to horší a horší. I když by měl mít spoustu místa ve vnitřní paměti, pořád si stěžuje, že mi dochází místo. Mám strach, abych se s takovou nedostala před Sofiinu volbu, jestli smazat nějakou starou fotku nebo video, nebo nenafotit novou. Koketovala jsem s myšlenkou ještě ráno mobil přemazat, ale radši jsem to nechala na večer.

Dnes jsem se rozhodla podívat se v LA na místa, který bych rozhodně minout neměla, i když jsou na druhém konci města, a vyrazila jsem do Hollywoodu. Jela jsem zase autobusem, protože jsem se chtěla koukat kolem sebe. Tentokrát jsem příchod na zastávku i přestup zvládla docela dobře. Za hodinu a půl jsem jsem vystoupila kousek od slavného Chodníku slávy. Tedy přímo na něm, ale kousek od „těch tlapek“, jak slavné otisky nazval můj manžel.

Hollywood mě teda za srdéčko nevzal. Připadala jsem si trochu jako na Karlově mostě. Pouliční „umělci“ a prodejci cetek. Jen pozor! Místo kreslených portrétů tady letí 3D portréty modelované. Tenhle trend určitě přijde i do Česka, takže pokud chcete nabízet turistům univerzální kýč, mám pro vás inspiraci:

Nic moc, žejo?!

Samotné otisky teda nic moc. Asi jsem čekala, že tu všecko bude takové nablýskanější a víc nóbl, ale ty otisky vypadají, jako když si něco prostě klacíkem načmáráte do nezaschlého betonu a ještě se omylem opřete. Jako chápu, že hvězdy filmu nemusí být žádní písmomalíři, ale jako…. Aspoň rovnější povrch a jednotnější barva těch betonů. Některé navíc vypadají jak asfalt…

Chystá se červený koberec. Proč, to jsem nepochopila a navíc ještě zapomněla.

Taky se v době mé návštěvy chystala nějaká sláva s červeným kobercem. Už aspoň chápu, proč ho tam dávají. Aby to vypadalo aspoň trochu k světu.

Když jsem se dost vynadívala na Chodník slávy, zamířila jsem za roh na autobus, který mě měl odvézt na autobus, který mě měl odvézt na vyhlídku, ze které bych měla mít nad Hollywoodem větší nadhled. Je to hvězdárna Griffith Observatory. Až nahoru mě měl vyvézt autobus, ale tedy mě zase vypekl Google, který mi v mapách ukazoval zastávku na druhé straně, než byla. Než jsem na to přišla, autobus mi ujel. Pak jsem potřebovala na záchod. Protože jsem byla u obrovské dětské nemocnice (složené z několika obrovských mnohopatrových domů), šla jsem tam. Ale ouha, přes recepci a ochranku se jen tak někdo nedostane a veřejné záchody navíc nemají. Ale poslali mě do supermarketu, kde pro změnu veřejné WC mají. Jenže než jsem tohle oběhala, uteklo 40 minut a ujel mi i další autobus. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Na zastávce jsem se dala do řeči s cestovatelkou z Jižní Koreje a hezky jsme si při čekání a při jízdě autobusem pokecaly.

Hvězdárna Griffith Observatory je monumentální

Vyhlídka z Griffith Observatory i samotná hvězdárna byly velkolopé.

Panoráma 180°

Kochala jsem se a fotila jak uřklá.

Dolů jsem to vzala pěšky, protože cestičky po kopečkách si o to samy říkaly.


Tenhle pohled by rozmluvil cestu dolů autobusem kdekomu.
Pohled na hvězdárnu ze spoda.
Fotila jsem si stromek se zajímavě vypadajícími bobulkami, když se u mě zastavil pán a vysvětlil mi lámanou angličtinou, že se jedná o pepř. Opravdu, rozemnuté listy voněly pepřově.

Dole pod kopcem byl parčík, který mi připomínal něco mezi procházkou Čertovou roklí v Brně na Lesné a skleníkem v botanické zahradě. Nevím, nevím, jestli všechny ty fotky kytek budu vůbec někdy schopná probrat.

Jsem tu v tu nejlepší možnou roční dobu, všude kolem kvetou kytky, které u nás známe z kytic (kaly, frézie, takové ty velké, co vypadají jako ptáci) nebo které pěstujeme jako pokojovky (velké keře kamélií na každém rohu). A květiny a rozkvetlé keře jsou fakt všude. I kolem těch obrovských obchodů, silnic a parkovišť. A samořejmě u všech domů, domků a domečků. Velká voňavá nádhera.

Původně jsem se dnes chtěla ještě podívat na Watts Towers, které jsou v jižním LA, ale protože to není zrovna bezpečná čtvrť, nepřipadalo to už kolem šesté večerní v úvahu.

Zpět jsem jela autobusem, který mě za $1,75 a dvě hodiny odvezl z Hollywoodu až k tomu nákupáku kousek od mého ubytování. A to dokonce skoro celou cestu rovně po jedné ulici.

Autobusy vypadají podobně jako u nás, ale všechny zastávky jsou na znamení a to se dává tím žlutým lankem nataženým podél oken.

Tentokrát jel autobus jednu velkou ulici západněj a já jsem se ani nestačila divit, jaký to byl rozdíl oproti minulým jízdám. Prvně jsme jeli krásnou vilovou čtvrtí v Hollywoodu, ale pak vše začalo vypadat ošuměle a špinavě se spoustou odpadků. Lidi, kteří přisedali do autobusu, taky působili všelijak nebo smrděli konopím. Strach jsem ale neměla díky tomu, že jsem nemusela vystupovat. Obrázek se začal měnit až na posledních pár kilometrech před nákupní zónou. Došlo mi, že i když jsem se snažila při hledání ubytování vyhnout pochybným adresám, povedlo se mi to jen těsně. Nebo těžko říct… Našinec je zvyklý, že nejchudší lidi bydlí v bytovkách. Tady mají malé přízemní baráčky se zahrádkama. A taky jsem nikde neviděla stará auta. Všude samé nablýskané japonské, americké i evropské značky. Jsem zvědavá, co zítra uvidím ve čtvrti Watts. Nastudovala jsem si zodpovědně recenze na Google a podle nich můžu být přes den v klidu.