Než jsem v pátek ráno konečně vyrazila z letiště do terénu, našla jsem si na mobilu vše, co jsem potřebovala. Teda aspoň jsem si to myslela. Ubytování jsem si sehnala přes Airbnb ve městě Torrance, což je v podstatě součást LA od letiště na jih, od centra na jihovýchod. Našla jsem si, že se tam dostanu asi z hodinu jízdy autobusem č. 8.
Pak jsem začala hledat, kde poblíž koupit SIM kartu. Za internet se mi totiž nějakou záhadou podařilo utratit skoro tisícovku. Probíhalo to tak, že jsem si vždyky něco nastavila, a pak jsem zjistila, že mám naúčtováno nějak moc. Zavolala jsem na hotlinku, kde jsme se po dlouhém vysvětlování domluvili, že jsem to všechno úplně špatně pochopila. Tak jsem si to nastavila „správně“ a celé kolečko se opakovalo znovu. Zbývá mi ještě malá naděje, že část těch peněz po návratu vyreklamuju, protože se mi fakt nechce zdát, že bych na internetu, který mi vůbec nefungoval, prosurfovala 100 MB během pár hodin.
Už doma jsem si zjistila, že nejlepší bude SIM karta od operátra Ultra, který nabízí měsíc s neomezenými daty a hovory včetně volání do zahraničí za 50 dolarů. Mám v plánu volat hodně domů dětem a nechce se mi hledat stále někde WiFi (nemluvě o to, že jsem na připojování na WiFi zdarma moc paranoidní), chci mít pořád po ruce navigaci s mapami a tak. Prostě mobil bez internetu není pro mě pořádný mobil.
Jejda, to jsem se zase zakecala a odbočila jsem. Tak tedy – Google mi našel, že mám jet pro SIM kartu do supermarketu Target a já jsem si našla jeden kus za místem, kde jsem měla být ubytovaná a v místech, kde jsem tušila centrum města Torrance.
V americkém velkoměstě ale můj orientační smysl selhal. Jednak je tady všecko fakt větší – auta běžně jezdí třemi pruhy v každém směru – velká auta a velkými pruhy. Jednak je všechno tak nějak rozlehlé a rozlezlé. Takže mi strašně dlouho trvalo, než jsem našla autobus, do kterého jsem měla nastoupit. (díky mizernému připojení na net se zbláznil nejen můj orientační smysl, ale i Google mapy).
Když jsem do autobusu nastoupila, velebila jsem v duchu rodiče, kteří mi na cestu dali paklík drobných dolarových bankovek schovaných ještě z doby, kdy do Ameriky před třiceti lety cestovali babička s dědečkem.
V autobuse nemají jízdenky, ale buď má člověk jakousi kartu, nebo strčí a nasype do stroječku u řidiče peníze. Ani za to mu ale žádná jízdenka nevyleze, prostě může jen dát postoupit do vozu, to je vše. (Takhle by to teda u nás nešlo!)
V autobuse jsem stihla na dvacet minut usnout, ale když jsem se probudila, moc se kolem mě nezměnilo. Pořád spousta velkých aut, velkých parkovišť a velkých placatých budov. Když jsem vystoupila, dotrmácela jsem se k Targetu. Žádné centrum města se nekonalo a a mám podezření, že Torrence možná ani žádné centrum nemá.
V Targetu jsem se prvně nechalal rozptýlit dívčími šatičkami, pak jej celý prošla a hledala oddělení mobilů na vlastní pěst a nakonec jsem se zeptala. Bylo to přesně na opačné straně. Když jsem tam došla přes celý ten obchoďák, který byl stejně jako všecko ostatní tady taky šíleně obrovský, myslela jsem si, že mě klepne. Ultra SIM karty nemají a nikdy neměli.
Tak teda pěkně děkuji, Google. Můžu jít zase hledat znova. Tentokrát jsem si obchod vyhledala přímo na strákánch operátora a objevila jsem, že by měl být ne moc daleko od toho mého ubytování.
Pak jsem zase šíleně hledala autobus, kterým se tam dostanu. Vždycky jsem našla zastávku teprve, když už ujížděl pryč. Tak jsem šla na jinou, kde měl jet autobus dřív než další z této a znova! Asi třikrát.
Nakonec jsem teda vlezla do toho správného, zaplatila zase $1, což mi přišlo za tak dlouhé štreky neuvěřitelně málo, a dojela jsem na místo, kde měl obchod být. Ale on tam nebyl! Jen nějaké garáže (obrovské garáže samozřejmě. Šla jsem podél nich dál a dál až jsem zjistila, že to je nákupní centrum (obrovské). Ani nemusím, zmiňovat, že jsem ho obešla ze špatné strany, takže skoro celé, že?!
Jenže uvnitř jsem ten obchod taky nemohla nejít. A ani žádné informace. Navíc jejich stránky byly nefunktční, tak jsem dostala strach, že už tady třeba není. No naštěstí byl, ale zazoufala jsem si pěkně.
Při nákupu simky mi udělali čáru přes rozpočet tím, že jsem musela zaplatit extra $20 za samotnou SIM a aktivaci, ale třeba ji pak ještě u nás někomu, kdo pojede do USA, prodám. Kdybychom věděla před odjezdem to, co vím teď, koupila bych ji hned!
Okamžitě jsem zkusila zavolat manželovi. Trochu mě zklamalo, že se hovor tvářil jednou jako z Řecka, podruhé jako z Británie, ale spojení bylo navázáno.
Pak jsem (teď už pěšky) vyrazila vstříc své postýlce. Samozřejmě, že prvně špatně, ale ne úplně špatně, už jen kolmo na správný směr. Pokrok!
A objevila jsem při tom úžasný obrovstý obchod s lahůdkama. Jako fakt obrovský obchod s lahůdkami. Ale fakt obrovský. Neodolala jsem a koupila jsem si sushi. Však California roll je v podstatě místní jídlo, že? Bylo výborné! Proč u nás sushi z Lidlu nebo v Regiojetu nemůže chutnat takhle?!
Dlabala jsem sushi z krabičky a kráčela mezi rozkvetlými předzahrádkami u nízkých domečků vstříc své postýlce. Byly tři hodiny odpoledne, ale nic jiného už mě kvůli jet lagu nezajímalo.
Ubytování vypadalo přijatelně a odhodlala sem se i osprochovat i když normálně mám z cizích sprch – obzvlášt těch se závěsem – fobii. Zapadla jsem do postele, ale přemluvila jsem se, že ještě aspoň do devíti nepůjdu spát.