Ráno jsem se vzbudila jako zmlácená a vůbec jsem neměla radost, že jsem si v karavanu objednala dvě noci. Nejradši bych se sem už nevracela. Stále mě zlobil internet v mobilu, ale i přesto se mi za pomoci chytrých aplikací povedlo zjistit, že bez auta toho ve zbývajících pár dnech moc neprocestuju. Proto jsem si ještě večer objednala auto z půjčovny. Nechala jsem si poradit od Melissy, která si auto půjčuje vždy v Enterprise Rent-A-Car. Jejich pobočka byla pár kroků od mého noclehu.
Objednala jsem si nejlevnější a současně nejmenší možnost auta, kterou nabízeli. Musela jsem vyplnit dotazník a z karty mi strhli zálohu. Pak jsem chvíli čekala, až mi auto umyjí. Nakonec mě zavedli k velkému SUV s tím, že mi dají lepší auto, než jsem si objednala, za cenu toho ekonomického. Velikosti toho auta jsem se vyděsila a řekla jsem, že chci něco malého. A tak jsem čekala další půl hodiny, až se moje objednané auto umyje.
Autíčko, které mi věrně sloužilo několik dní a mnoho kilometrů.
Pak proběhla procedura předávání, ve které paní v kostýmku obcházela auto s kartičkou velikosti amerického dolaru a měřila každý škrábaneček, jestli náhodou není větší. Nebyl a tak jsem konečně nasedla do auta a zkusila se rozjet. Šlo to! Měla jsem z toho dopředu hrůzu, takže jsem si konečně oddychla. Prvně jsem jela rovnou za nosem a dojela do slepé ulice:
Pak jsem se vyrazila do centra Oxnardu do bazaru a servisu mobilů, aby mi řekli, co je s mým věrným společníkem za problém. Jak jsem to pochopila, tak v USA mají více frekvencí na mobilní sítě, než máme my. Takže můj evropský mobil se na většině míst neumí připojit. Zavolala jsem domů, poradila se s manželem a nakonec jsem si koupila za čtyři tisíce nový mobil. Takže teď jsem měla dva. Což se nakonec taky hodilo, protože jsem filmovala a fotila jak o život a další místo v paměti se přišlo vhod. Ale to předbíhám.
Pak jsem se konečně mohla vydat k cíli dnešního dne. Tím bylo údolí Antelope plné kaliforských máků.
Představovala jsem si to trochu jako Chlébské údolí, kam chodíme obdivovat každé jaro bledule – údolíčko dlouhé asi dva kilometry, kde se na úzké cestičce neustále vyhýbáte s dalšími návštěvníky.
Že to bude vypadat jinak, to mě mohlo napadnout už když jsem nemohla na mapě najít, kde úplně přesně to údolí je. Když jsem tam dojela, tak mi to došlo. Tohle údolí je totiž neskutečně obrovské a vlastně jsem ani nepochopila, proč se mu říká údolí. Kalifornské máky byly rozesety na desítky kilometrů kolem mě a kam jen člověk dohlédl, tam se zlatila jejich oranžová barva.
Někdo mi říkal, proč se Kalifornii říká „zlatý stát“. Tenhle název prý vznikl už v době, kdy se kolem pobřeží plavili španělští kolonizátoři. Viděli pobřeží celé oranžovo-žluté od kalifornských máků a hořčice a mysleli si, že je to zlato.
Auto jsem zaparkovala na placeném parkovišti v samém srdci té nádhery. Vedlo odtud několik cest, po kterých mohl člověk obejít větší či menší okruh. Chodit mimo cesty se nesmělo. Bylo to i nebezpečné kvůli chřestýšům. Jednoho jsem dokonce viděla!
Značky varující před chřestýši 
Dokonce se mi povedlo i pohotově tasit mobil…
…a místo chřestýše si vyfotit tohle selfie 🙁
Foukal tu strašně vítr, což na fotkách vidět není, ale když jsem se snažila natočit video, nedokázala jsem ani udržet mobil v klidu.
Když jsem se dosyta pokochala celou tou nádherou, jela jsem zase zpět do Oxnardu do svého karavanu. V USA je opravdu všechno strašně velké a vzdálenosti větší, než je člověk zvyklý, takže jsem délku cesty zpět podcenila a dojela jsem až za tmy. Zaparkovala jsem poblíž domu a s tlukoucím srdcem jsem utíkala prvně do domu, abych provedla hygienu a pak honem zpět na ulici a vrátky přes zahradu do karavanu. Druhá noc už byla lepší a hlavně jsem se těšila, že další den už budu jinde.
Ještě mě zaujal Joshua Tree. Ano, hlavně kvůli albu skupiny U2. Byl tu jediný široko daleko, tak jsem se s ním samozřejmě musela vyfotit.