Původně jsem si myslela, že by bylo hezké využít možnosti zacvičit si Jógu na dobré ráno, případně se přidat ke Klubu pomalých běžců. Nakonec jsem dala ale přednost vydatnému spánku a šla jsem až první byznysovou část programu.
Kdybych neabsolvovala celý Brick House Branding, určitě bych si vybrala přednášku Lely Barker na téma Laser-Focused Branding. Zajímavá mohla být i přednáška Line Sheets and Catalogs for Wholesale Success. V zahraničí je častější, než u nás, že i malí výrobci dodávají své zboží do obchodů. U nás je rozšířený mor zvaný komisní prodej. Ani ryba ani rak – pro výrobce žádná jistota prodeje, pro prodejce žádná pořádná marže. Ale hlavně mi bylo líto, že jsem se nedostala na think-tank na téma Vytváření obsahu pro e-mail marketing. Tohle je moje slabé místo a taky prostor pro udržitelný marketing, který by měli čeští tvůrci více využívat.
Nakonec jsem si z nabídky vybrala panelovou diskusi na téma Jak rozvíjet svůj byznys a přitom být sám sobě dobrým šéfem. Zaujaly mě především diskutující, protože jsou to všechny úspěšné podnikatelky. Obzvlášť moderátorka diskuse Arianne Foulks je v handmade komunitě známá. Byla původně webdesignérkou, ale postupně si kolem sebe vytvořila tým lidí a nyní má známou marketingovou agenturu Aeolidia, která se specializuje právě na drobné výrobce, aby z nich udělala „velké drobné výrobce“. Další diskutující Mallory Whitfield je nejen tvůrkyně, ale také marketingová specialistka. Má populární podcast Badass Creatives. Také Melissa Peng je rozkročená mezi tvorbou květin do vlasů Camellias and Curls a poradenským byznysem Curly Executive. Poslední panelistka
Jennie Lennick má značku Jenny Lemons. Navrhuje a vyrábí zajímavé oblečení a má také v San Franciscu kamenný obchod, kde prodává svoje výrobky a výrobky dalších lokálních tvůrců.
Celá diskuse byla rozdělena do několika témat. Prvním bylo Co můžu dělat jen já. Zajímavou poznámku měla Jenny: „Vyrobila jsem to celé sama“ lidi vůbec nezajímá. Přitahuje je můj design, to, jak vybírám materiály atd. Ale jestli jsem na výrobku práci udělala já, nebo někdo z mojí dílny, to už je vlastně jedno. Souhlasíte s tím?
Melissa zdůraznila, že hodně lidí může dělat hodně věcí. Když je učíte a když je motivujete. Nemusíte vyrábět a zároveň stát v obchodě nebo na stánku, nemusíte dávat příspěvky na sociální sítě. Můžete si vytrénovat člověka, který to zvládne stejně dobře jako vy a možná daleko rychleji než vy. K tomu dodala svoji zkušenost Arianne. Dnes je v Aeolidii jen v roli „spirit“ a vizionář a má grafiky, kteří jsou lepší, než byla kdy ona sama.
V druhém tématu – Vyhoření – Milissa několikrát zdůraznila, jak je důležité soustředit se na sebe. Pomáhá jí v tom měsíční check-in. Prostě si sedne a povídá si sama se sebou o tom, co se v uplynulém měsíci stalo a jaké plány má na ten další. Všechny holky potvrdily, že vyhoření často začne tím, že jako tvůrci máme v hlavě stále milión nápadů a když se stále musíme vracet k té jedné věci, do které jsme se pustili, je to pro nás hrozně náročné. Na to Arianne doporučila knihu The One Thing (vyšla i v češtině).
Dále se mluvilo o Systému. Tohle slovo znělo v panelu opravdu stále až do konce. Jenny doporučuje zjednodušovat si práci pomocí „Canned responses“ v Gmailu. To je skvělá vychytávka, která vám umožní ukládat si odpovědi, které často používáte, a vkládat je do nových zpráv na pár kliknutí. Dále si chválila systém, který má pro velkoobchodní objednávky a taky online účetní systém, který dělá hodně práce za ni. Melissa mluvila o automatických zprávách, které se posílají zákazníkům v e-shopu, ale přitom působí velmi osobně a také o Google formulářích a zamlouvání času pomocí Google kalendáře při organizování kurzů.
Mallory nedá dopustit na checklisty a doporučuje přečíst si i The Checklist Manifesto. Další doporučovaný nástroj je Trello – to je výborné i na spolupráci. Můžete si například nastavit, že vám dojde zpráva, když vás někdo označí u nějakého úkolu. Pro plánování příspěvků na Instagram doporučuje (nejen) Jenny aplikaci Later.
Arianne má dokonce zásadu, že jednu činnost nedělá více než dvakrát. K automatizaci používá automatické odpovědi v mailu, Zappier a IFTTT, což jsou nástroje, které vám pomohou propojit různé aplikace. Mallory používá pro přepis namluvených poznámek aplikaci Otter. (Na takové vychytávky v češtině si ale budeme muset ještě počkat.) Když Arianne někoho zaučuje, nahrává si to pomocí aplikace Loom, takže u zaučování dalšího člověka už být nemusí.
Kde všude se dá systém uplatnit?
- produkty
- balení
- fotografování (např. jednou měsíčně)
- management obchodu
- zákaznický servis
- blogování
- sklad
- velkoobchod
- účetnictví
- marketing
- sociální média
Další téma bylo Soustředění. Jenny doporučuje techniku Pomodoro a zašít se někam, kde ji nikdo neotravuje. Melissa je ještě radikálnější. Vstává v 5 hodin, protože ji nikdo neruší. V kalendáři má zaznamenané přestávky, které věnuje tanci. Také medituje pomocí aplikace Headspace. Mallory si vypíná při práci WiFi a notifikace. A Arianne pomáhá napsat si vždy na další den 3 priority, kterým se chce věnovat. V pátek pak plánuje priority na další týden. Je podle ní důležité rozlišovat „proaktivní“ a „reaktivní“ práci. Reaktivní práce dělám, když řeším záležitosti, které právě hoří a vůbec reaguji na to, co mi v byznysu přijde do cesty. Naopak proaktivní práce je to, co nás posunuje dopředu. To, co si sami naplánujeme a víme, že to pomůže našemu byznysu růst. Když děláme jen reaktivní práci, nevidíme žádný postup a často to vede právě k vyhoření.
Téma Delegace práce zahájila Arianne přirovnáním našeho pracovního času k zahradě. Aby se nám v ní líbilo, měli bychom ji občas vyplet a plevele – úkolů, které nás nebaví – se zbavit. Buď je přehodit na někoho jiného, nebo automatizovat. Na to řekla Melissa, že ji baví vše, proto nechce zaměstnance. Má ale asistentku, se kterou spolupracuje pomocí aplikace Trello. Zaznělo i doporučení webu Upwork, pomocí kterého si jde najímat nezávislé profesionály. Že je dobré zaplatit radši profíka, potvrdila i Mallory. Najímala si stážisty ze střední školy a nakonec jí přidělali víc práce, než jí pomohli. Melissa dodává, že trvá tři měsíce, než se člověk naučí práci dělat tak, jak si to představujete.
V čem se ale holky shodly, bylo delegování domácích prací. Když vám dělá problém předat někomu práci ve svém podnikání, zbavte se alespoň úklidu domácnosti, péče o zahradu, vaření…
Na konci panelu byl prostor pro otázky. V těch se znovu a znovu ozývala odpověď „Systém“. Ano, fungující podnikání prostě chce systém. Taky se hodně mluvilo o tom, jak důležité je se pořádně vyspat. Protože mě zaujalo téma proaktivní a reaktivní práce, chtěla jsem o tom vědět víc. Arianne prozradila, že se snaží každý měsíc věnovat proaktivní práci 20 hodin. I tak ale trvalo 15 let, než se její byznys dostal tam, kde je teď.
Po výživné panelové diskusi následovala krátká přestávka a po ní jsem chtěla jít na přednášku o tom, jak se dostat do pozornosti tisku. Ovšem to bych nebyla já, abych si to nepopletla. Vlezla jsem omylem na přednášku o kreativních způsobech, jak získat návštěvníky stránek s Jennifer Priest. Taky to nevypadalo špatně, takže mi trvalo deset minut, než mi došlo, že jsem chtěla být někde jinde a dalších deset minut, než jsem se odhodlala vypadnou. Jennifer mluvila hlavně o tom, že tvorba obsahu není něco, co uděláte a je to hotovo. Je to věc, která se stále vyvíjí.
Klíčem je kvalitní obsah. Např. umělá inteligence vyhledavače Google se snaží hledat autority v oborech a ty pak dává na vyšší místa ve vyhledávání. Čím více času lidé stráví na vaší stránce, tím více vám důvěřují. Podle výzkumů serveru Hubspot se s vaší značkou potřebuje zákazník setkat alepoň 18krát, než u vás nakoupí. Pokud mu nabízíte kvalitní obsah, který vybuduje důvěru, můžete tím počet potřebných „touchpointů“ výrazně snížit. Také pokud obsah šíříte více kanály (blog, různé sociální sítě, mailing…) dostanete se za potřebnou hranici důvěry s jedním obsahem dříve.
Jak tvořit kvalitní obsah?
- Nebojte se dlouhých blogových příspěvků.
- Linkujte uvnitř vlastního webu i ven.
- Probírejte jedno téma z více úhlů.
- Na Pinterestu udělejte pro jeden příspěvek více různých pinů.
- Doplňte obsah různými obrázky a různými videi, která lidé mohou sdílet.
- Udělejte klidně i na jedno téma několik Live vysílání.
- Využite i audio (například podcast.)
- Lákejte pomocí Instagram Stories.
- Vytvořte magnet, který bude na obsah lákat.
Na přednášku Kelly Rand na téma Jak získat pozornost médií jsem dorazila ve třetině a myslím, že jsem zmeškala to nejdůležitější. Její přednáška byla z pozice blogera, na kterého se obracejí značky se žádostmi o spolupráci. Ukazovala nám dobré i špatné příklady mailů, které jí firmy posílaly. Odnesla jsem si z toho pár užitečných postřehů: Když se vám novinář/bloger neozve zpět, napište znovu a případně zkuste jiný předmět. Víc jak dvakrát ale nepište. Zjistěte si jméno toho, komu píšete a oslovujte ho osobně. Nemá cenu psát na generické maily. Musíte vždy psát konkrétnímu člověku. Pokud jeho mail nenajdete, můžete ho zkusit uhádnout podle jeho jména. Dělejte tiskové zprávy, které může novinář přímo použít. Ušetřete mu co nejvíce práce tím, že uděláte fotky, grafy… Názor na to, jestli ale fotky posílat rovnou, nebo až na vyžádání, se liší. Prý v některých novinách maily s přílohou ignorují. Zjistěte si, o čem novinář či bloger psal a co je podobné vašemu tématu a v jeho oslovení to využijte jako oslí můstek. Nabízejte exkluzivní obsah vybranému médiu a novináři. O ten je samozřejmě vždy větší zájem, než o něco, o čem můžou napsat všichni.
Většina přednášejících na konci přednášky dala odkaz na stažení prezentace a dokonce někdy další zdroje k tématu. Většinou za to sice chtěli, abyste se přihlásili do jejich newsletteru, ale to není nic, co by člověk nepřekousl. Kelly na to šla ale jinak a prezentaci bylo možné získat tak, že si pošlete SMSku na speciální číslo. Bohužel jsem to neudělala, dokud jsem byla v USA a doma už mi to nefungovalo ani z českého ani z amerického čísla. Psala jsem jí mail, ale neodpověděla mi, tak jsem docela zklamaná. Byla jsem už u nás minimálně na dvou lepších přednáškách o PR, než byla tato.
V polední přestávce jsem se šla najíst do fastfoodu In-n-Out, který je přes ulici od hotelu. Je to taková kalifornská legenda mezi fastfoody, ale z mého pohledu je to stejné jak mekáč, jen s čerstvým listem salátu uvnitř burgeru. Včera jsem se dala do řeči s jednou účastnicí a dnes jsme se potkaly na obědě. Měla jsem s sebou svoje šperky a dopadlo to nakonec tak, že jsem jí jeden pár náušnic prodala ještě než nám osmažili hranolky.
Odpoledne jsem šla na přednášku Lely Barker na téma Úskalí cenotvorby. Lele se během přednášky vybil laptop, ale stejně ji dokázala podat perfektně. Cenotvorba je moje nejoblíbenější téma a proto bedlivě sleduji, jak to dělají druzí. V téhle oblasti totiž neexistuje jedna správná cesta. Pokud byste vše chtěli počítat úplně přesně, nikdy se nedopočítáte. A způsobů, jak to zjednodušit, je nespočet. K tomu Leilinému jsem byla prvně skeptická. Mluvila o těm totiž už v tomhle facebookovém webináři. Ale na přednášce mi konečně docvaklo, jak to myslí a vypadá to jako docela dobrý způsob, zvlášť pro ty, kteří chtějí, aby jejich podnikání rostlo. Počítáte si přesně náklady na tvorbu – to znamená materiál, práci, další náklady jako nájem, elektřinu, vodu… Náklady na prodej do toho ale nezahrnujete, myslíte opravdu jen na výrobu. Jakoby vše, co vytvoříte, mělo hned, jak je to hotové a zabalené, kouzlem zmizet a místo toho se vám na účtu objevily peníze. Tuto částku pak vynásobíte různým koeficientem podle toho, jestli pro vás připadá v úvahu, že byste dodávali do obchodů, nebo ne. Tím si vytvoříte prostor pro náklady na prodej a marketing a také pro slevu pro obchodníky. Přinejmenším v USA je to standardně 50 % koncové ceny výrobku.
Na tomhle by ale ještě nebylo nic převratného. Takovýchto vzorečků se všude po internetu válí mraky. Hlavní je pohled, kterým se Lela na cenu dívá. Koncová cena se v jejím pojetí neodvíjí od nákladů, které máme. Máme se naopak prvně podívat na naši cílovou skupinu a zamyslet se nad tím, jakou hodnotu pro ni náš výrobek má. Pak pracujeme jakoby od konce, tuto cenu očešeme o marži prodejce a pak také o náš profit a zbude nám, jakou maximální cenu můžeme dát za to, abychom produkt vyrobili. Pokud nám to nevychází, nezbývá nám, než buď vymyslet produkt s vyšší hodnotou a počítat znovu, nebo snížit výrobní cenu. Buď tak, že snížíme cenu materiálů nebo tak, že zefektivníme výrobu a sníží se tak cena práce na výrobku.
V druhém odpoledním bloku jsem se přihlásila na think tank s názvem Product Critique a měla jsem možnost vylepšit si mínění o Kelly Rand. Tady totiž byla skvělá. Seděly jsme kolem velkého oválného stolu – bylo nás myslím deset a každá jsme ukazovaly svoje výrobky a řešily jsme, jestli jsou dobré a jestli naše nabídka dává smysl jako celek. Kelly byla upřímná, ale přitom dokázala kritiku podat velice konstruktivně. Hodně jsme se bavily o cílové skupině, pro kterou je výrobek určený, protože to je alfa a omega všeho. A také jsme se zamýšlely nad cenou. To pěkně navazovalo na předchozí přednášku.
Nebyla jsem jediná, kdo se z přednášky o cenotvorbě přesunul na think tank o produktu. Dala jsem se do řeči s Kelly z KellyMade, která stejně jako já miluje barvy a třpytky a tvoří šperky z pryskyřice. Ale úplně jiné, než já. Na think tanku se také jedné paní – Star z Mayu Silk Art– zalíbily moje náušnice tak, že si je pak ode mě koupila. Teda vlastně… Mě se tak zalíbily její mramorované hedvábné šály, že ačkoliv normálně bartry vůbec nedělám, teď jsem neváhala ani minutu.
Večer byla na programu slavnostní večeře v místní tržnici. Tedy obrovské hale, kde bylo spoustu stolů a míst pro všech víc jak pět stovek lidí. Seděla jsem u stolu s Lelou, její dcerou Chloe, které je dvacet a pracuje dohromady s maminkou, slečnou, která zastupovala společnost, která sponzorovala materiál na kurz koupelových solí a jejíž jméno jsem zapomněla, Angie z týmu Lucky Break a Holly Marsh. Bohužel byl v hale opět velký hluk a tak jsem měla problém rozumět. A jídlo bylo moc dobré a byla tu i možnost něco vyrábět, takže celkově to byl povedený večer.
V hotelu jsem pak našla svoji spolubydlící na zbytek nocí Sally Ray, která vyrábí spoustu věcí a s manželem mají zařízenou dílnu snů – s 3D SLT tiskárnou, soustruhem, CNC frézou, vyšívacím stroje a ještě bůhví čím! Společným jmenovatelem Salyiných výrobků je určitá morbidita. Třeba svíce v barvě a životní velikosti lidských kostí jsem ještě neviděla.