HANA KONEČNÁ

Poradce pro handmade byznys

HANDMADE BYZNYS

UČÍM JAK PODNIKAT V RUKODĚLNÉ TVORBĚ

Děkuji Vám za přihlášení k odběru novinek.

#HMBvUSA Den 5: Santa Monica, prádelna a koloběžky

Mrakodrapy v centru Los Angeles

Včera jsem psala jsem psala jen o Watts Towers, ale zažila jsem toho víc. Sbalila jsem si saky paky na ubytování v Torrence a ještě než jsem odjela obdivovat Watts Towers, stavila jsem se v nákupní zóně. Zamířila jsem do drogérkového supermarketu Ulta a snažila jsem se doplnit si arsenál kosmetiky a toaletních potřeb. To se mi, pravda, povedlo až moc dobře. Neodolala jsem cestovním balením produktů od značky Benefit, po které vždycky pokukuji i u nás doma. A tentokrát byla ruka přihazující do košíku rychlejší, než matematické buňky konvertující ceny v mozku. No co už…

To zvláštní (oproti mrakodrapům) nízké je je knihovna

Do Watts jsem jela se všemi svými věcmi, to nejtěžší jsem si dala do batohu na záda, zbytek to tašky přes rameno a při hledání spojení jsem dávala přednost kratším pěším přesunům. Takže mi pak cesta autobusy trvala fakt dlouho. Z Watts jsem jela opět autobusem do centra LA. Jela jsem přes ty nejchudší části Los Angeles – South LA a Fashion District a bylo opravdu zajímavé koukat se z okna autobusu. Ale když si tu oblast projedete v google mapách, uvidíte vlastně to stejné. Hodně bezdomovců, malých baráčků a ploty a někdy mřížemi na oknech (to se tu jinak nenosí), oprýskané obchody, prodejny alkoholu, reklamy na půjčky a sociální služby.

Autobus končil na Pershing Square, kde jsem se zase přenesla do úplně jiného světa. Všude kolem mě byly mrakodrapy, v ulicích nóbl obchody a kavárny. Moc času na obdivování centra jsem ale neměla, musela jsem honem na autobus do Santa Moniky, abych stihla přijet do nového ubytování včas.

Když jsem se před pár dny zmínila ve facebookové skupině účastníků Craftcation, že jsem v Los Angeles za reakcemi jsem vnímala klepání na čelo. V LA prý nic není a je tam nebezpečno. A že mám přijet do Santa Moniky. Tam je krásně. Tak jsem si našla nové ubytování na dvě noci tam. No a je pravda, že když jsem jela autobusem z centra do SM, pohled z okna byl jiné kafe… Obzvlášť cestou přes Beverly Hills a Severní Hollywood. Teprve tady mi taky došlo, že jsem předchozí tři dny vlastně nenarazila v autobuse a na ulici na bělocha.

Ubytování v Santa Monice bylo v malém domku, který vypadal mezi těmi okolními nejzanedbaněji. To vysvětlovalo poměrně nízkou cenu ubytování. Hostitel byl ale milý a pokoj byl velký a čistý. Večer jsem se věnovala opět resuscitaci mobilu a pak jsem plánovala další den.

Venice. Ještě stále me fascinují palmy.

V pondělí jsem se prvně vydala do Santa Moniky na pláž, abych taky viděla oceán. Ještě předtím jsem si ale naplánovala návštěvu prádelny. Chtěla jsem vyzkoušet, jak tahle typická americká věc funguje. A taky si samozřejmě špinavé prádlo a upocené kalhoty. Autobusem jsem bohužel přejela o několik zastávek a dojela jsem až do Venice. Vystoupila jsem u pláže a šla směrem zpět do centra po pobřežní stezce. Bylo docela brzo ráno (ještě jsem úplně neaklimatizovala) a tak bylo kolem jen spousta ležení bezdmovců. Postupně (těžko říct, jestli pozdějším časem nebo tím jak jsem se blížila k Santa Monice), začalo přibývat i procházejících se lidí a bezdomovci se začali stávat neviditelnými.

Moje první koloběžka mě dovezla před prádelnu

Protože jsem všude viděla postávat elektrické koloběžky, napadlo mě, že bych si mohla jednu půjčit, abych k prádelně nemusela chodit pěšky. Celou věčnost jsem čekala, až se mi stáhne aplikace Lime, ale pak se podařilo a koloběžku jsem si pomocí aplikace odemkla. Zážitek z první jízdy byl ale podivný. Prvně akcelerovala jak splašená, pak zase jela šíleně pomalu a pak zase strašně rychle. Jízdu jsem ukončila před prádelnou odhodlaně vešla dovnitř.

Čekám, až se mi dopere prádlo v prádelně Bubble Beach

Bohužel jsem nenarazila na moc vstřícný personál a ani moje vlastní chápavost mi přiliš nepřála, ale boj se samoobslužnou pračkou, do které se naházejí čtvrťáky a ona vám během necelé hodiny vypere, jsem nakonec zvládla. Součástí prádelny je i posezení se zásuvkami, kde si můžete nabíjet mobil.

Pozorovala jsem chlapíka, který tu byl přede mnou. Byl zarostlý a ošlehaný větrem, oblečení měl roztrhané. Nabíjel si mobil a powerbanku a přitom usínal v sedě na vysoké stoličce. Když jsem si šla přehodit věci z pračky do sušičky, vyndával ze sušičky svoje vyprané prádlo a velkou přikrývku. To by vysvětlovalo, proč jsem sice viděla spoustu bezdomovců, ale zatím jsem ještě žádného necítila. V Kalifornii je teplé počasí, je zde možnost vyprat si v prádelně za pár dolarů, vysprchovat se v jedné z mnoha velkých posiloven. Na plážích jsou zdarma záchody i pitná voda. Pokud člověk není alkoholik, narkoman nebo těžce duševně nemocný, tak zřejmě může poměrně dlouho fungovat na ulici a třeba i chodit do práce, bez toho, aby sjel po spirále bezdomovectví na samé dno společnosti.

Dlážděná stezka na kraji písečné pláže

Z prádelny jsem vyrazila po cestě, která se vine podél celé širokánské písečné pláže směrem k Sant Monice. Jenže jak jsem jednou vyzkoušela pohodlí elektrické koloběžky, zachtělo se mi znovu. Při čekání v prádelně jsem si už zjistila, že ceny jsou u všech poskytovatelů víceméně stejné. Platí se za minuty a taky za odemčení. Kromě koloběžek Jump, které by měly mít odemčení zadarmo. Nainstalovala jsem si tedy aplikaci Jump, nabila jsem si základní kredit a začala s ní zápasit. Pořád mi totiž ukazovala jen kola a ne koloběžky. Došlo to tak daleko, že jsem volala na hotlinku a dozvěděla jsem se, že koloběžky se dají objednat jen přes aplikaci Uber. Tak jsem si nainstalovala aplikaci Uber. Jenže nainstalovat si něco není jen tak. Mobilní připojení mám sice neomezené, ale funguje mi mizerně, takže stažení Uberu mělo zabralo dalších dvacet minut, kdy jsem samozřejmě nečekala na místě, ale šla zatím pěšky dál. Když se aplikace konečně nainstalovala, jak na potvoru široko daleko žádná Jump koloběžka nebyla. Tak jsem si nainstalovala aplikaci Lyft, která má taky svoje koloběžky. Během instalace jsem šla zase dál.

Pláž je opravdu širokánská, takže k oceánu jsem se nakonec ani nepodívala.

Když jsem konečně narazila na koloběžku Jump, zaradovala jsem se, odemkla ji, nasedla a vyjela na spanilou jízdu. Jenže koloběžka zase jela strašně pomalu. Maximálně jsem z ní vytáhla 5 mílí za hodinu. To je asi 8 km/h. Říkala jsem si, že je asi vadná, takže když jsem kousek od cesty uviděla stát koloběžku Lyft, naváhala jsem, zaparkovala jsem Jump a chtěla jsem přesednout (i když to stojí o ten dolar víc za odemknutí.) Jenže ve chvíli, kdy jsem jízdu v aplikaci Uber ukončila, napsalo mi to upozornění, že jsem v červené zóně, kde se nesmí koloběžky parkovat, a jestli ji tu nechám tak můžu dostat pokutu. To jsem se lekla a chtěla jsem koloběžku odemčít a odjet někam, kde bych jí nechat mohla. Jenže ona odemčít nešla. Restartovala jsem aplikaci, připojení i mobil pořád dokola a nic. Volala jsem opět na hotlinku. Nic užitečného mi neřekli a nakonec jsme se teda domluvili, že ji tam můžu nechat a pokutu mi nedají. Zkusila jsem odemčít koloběžku Lyft, ale aplikace mi pořád padala. Tak jsem ještě znovu a znovu zkoušela štěstí s Uberem, až se najednou objevili policajti. Přijeli s dodávkou a házeli do ní na velkou hromadu všechny koloběžky, které parkovaly na pobřežní stezce. Vysvětlovala jsem jim, co se mi stalo a dušička ve mě byla malá, že mi dají pokutu. Nakonec ale byli vstřícní, naložili obě koloběžky a odjeli.

Domy u pláže.

Já jsem se vydala dál pěšky a chodit se mi prostě fakt nechtělo… Když jsem došla na další parkoviště koloběžek, pokusila jsem se hned nějakou si půjčit. Jump/Uber mi ale opět nešel odemknout, Lyft mi padat a Lime tu žádná nebyla. Tak jsem nainstalovala čtvrtou aplikaci – Bird. Jejich koloběžky jsou nejdražší a stejně se to neobešlo bez problémů. Musela jsem zaplatit základní kredit a poté to po mě chtělo čarový kód řidičského průkazu. Nic takového samozřejmě český řidičák nemá, ale nakonec když jsem opsala všechny údaje a ještě nafotila doklad z obou stran, mohla jsem koloběžku odemknout a vyrazit.

Uprostřed pláže v Santa Monice je molo se zábavním parkem

Překvapilo mě, že Bird koloběžka taky jela jen tou pomalou rychlostí, ale pomalu jeli i ostatní, kteří mě míjeli, tak jsem si řekla, že je to asi normální a jela si v klidu dál. Problém nastal v samém srdci pláže v Santa Monice. Přes stezku vede most k atrakcím na břehu a přede mnou byl zákaz vjezdu pro koloběžky. Jenže když jsem se podívala, jak daleko bych se musela vrátit, vůbec se mi to nelíbilo. Současně tu nebylo žádné místo, kde by bylo možné kolobku zaparkovat a po předchozí zkušenosti s Uberem se mi nechtělo riskovat, tak jsem vjela do zákazu.

Nad tyhle útesy jsem se potřebovala dostat

Za podjezdem to nebylo o nic lepší. V mapě to vypadalo jednoduše – přejdu na druhou stranu silnice a budu ve městě. Co ale v mapě nebylo, byly obrovské útesy hned za tou silnicí a taky to, že silnice má nepočítaně proudů plných aut. A útesy a silnice se táhly až do nevidím. Prvně to vypadalo, že budu muset buď znovu vjet do zákazu nebo koloběžku vytáhnout po schodkách na lávku přes silnici a útesy. Jezdila jsem sem a tam a snažila se najít nějakou další možnost. Nakonec se mi povedlo objevit jednu boční silnici z parkoviště a dostat se ve zdraví z pláže do města.

Vypadalo to, že elektrickou koloběžku budu muset vytáhnout na tuhle lávku.

V tu chvíli se koloběžka jako mávnutím kouzelného proutku rozjela vyšší rychlostí. A mě to konečně došlo! Proč mi nešel odemknou Jump… Proč mi nefungoval Lyft… Proč jezdily koloběžky pomalu… Proč mi chtěl dávat Uber pokutu za to, že tam ukončím jízdu. Na celé pláži totiž byly koloběžky zakázané. Jenže to mě předtím nanapadlo, protože když jsem tam přicházela pěšky, tak jsem si značek nevšímala. A navíc jich bylo všude mraky zákaz nezákaz.

Nádherný parčík v Santa Monice

Užívala jsem si rychlou (oproti tomu courání po pláži) jízdu na koloběžce po cyklostezce směrem k mému ubytování a už jsem ani neřešila, že jedu na té nejdražší možné. Když to jelo rychle, cena za kilometr nebyla tak závratná, jako když jsem za minutu na pláži nepřekonala ani 150 metrů. Jenže ani tohle neměl být všech koloběžkových peripetií konec. Když jsem zastavila na jednom semaforu, po rozjetí na zelenou koloběžka už nezabrala. Byla vybitá. Zaparkovala jsem ji a koukám, že kousek ode mě je další koloběžka Bird. Vydala jsem se k ní, protože jsem za celou jízdu vyčerpala počáteční kredit 10 dolarů, aplikace mi strhla dalších deset dolarů na další kredit a ukousla z nich zatím jen jeden. Zrušila jsem automatickou obnovu kreditu a chtěla jsem zbylých devět dolarů využít, ale nešlo to. Opět to po mě chtělo řidičský průkaz, ale tentokrát mi aplikace stále tvrdila, že je fotka rozmazaná, nebo že řidičák neplatí. Co z toho si opravdu myslela, jsem se nedozvěděla. Odemčít Bird se mi tedy nepovedlo a podle recenzí aplikace jsem zjistila, že zřejmě nebudu jediná, kde se nesveze a přijde o peníze.

Ulice s vysokánskámi palmami.

Dál jsem šla pěšky a rozhlížela jsem se po koloběžkách. Na žádnou neBird se mi ale nepovedlo narazit. Nakonec jsem došla k zastávce vlaku-metra, kde jsem narazila na kola Jump. Vzpomněla jsem si, že mám v aplikaci Jump kredit ještě z rána a tak jsem se pokoušela kolo si půjčit. Podařilo se mi to teprve s pomocí náhodného kolemjdoucího, který si kolo také půjčoval. Měla jsem strach, že jsou kola jen na nožní pohon, na což jsem byla koloběžkami už moc rozmlsaná, ale naštěstí ne. Šlapat se sice muselo, ale elektromotor velmi účinně asistoval. Měla jsem na sobě dlouhou sukni, tak jsem se cítila trochu jak paní sládková v Postřižinách. Akorát že ta si (aspoň v záběru) na sukni nešlapala na každé křižovatce, kde musela zastavit.

Zastávka vlaku, kterému se říká metro v Santa Monice

Na kole jsem dojela až k domečku, zaparkovala jsem jej přímo před ním a měla jsem skvělý pocit, jak jsem si zase užila Ameriku. Odvahu sečíst, kolik mě celá ta koloběžková a elektrokolová sranda stála, jsem ještě do dneška nesebrala…

Kontakt

E-mail: hanka@handmadebyznys.cz
​Tel: +420 728 868 815
www.facebook.com/handmadebyznys

IČ: 74372637
Havlíčkova 178/79
602 00 Brno