Osmnáctý den v USA byl i předposledním dnem na mojí cestě. Pro jistotu už jsem se přesunula do Los Angeles, abych pak neuvízla někde stovky kilometrů od letiště, ale ještě jsem si naplánovala jednu akci, na kterou jsem se moc těšila. Na Craftcation jsem se seznámila se Star, která má studio na mramorování hedvábí. Už tam si ode mě koupila náušnice a já od ní šál pro maminku. Velice mě ale lákalo vyzkoušet si water marbling neboli mramorování na vodní hladitě na vlastní kůži a vzhledem k tomu, že Star ve svém studiu nabízí kurzy pro veřejnost, tak nebylo co řešit.
Teda vlastně bylo co řešit. Jak se dostat z jedné strany Los Angeles, kde jsem nocovala na druhou stranu LA, kde leží město Huntington Beach a kde je studio Mayu Silk Art. Protože byla sobota, nejezdily všechny spoje a od nejbližšího vlaku nebo metra bych to měla do studia tak daleko, že by mě Uber vyšel na víc peněz, než si na „svojí“ straně města půjčit auto na celý den. Navíc cestování hromadnou dopravou vypadalo na opravdu dlouho a průjezd městem se podle navigace tvářil daleko rychlejší.
Takže jsem ráno vyrazila do Západního Hollywoodu pro auto. Cesta tam mi trvala přes hodinu, ale v žádné bližší pobočce neměli volné auto k rezerování. Půjčovna byla v židovské čtvrti a byla jsem tam v sobotu dopoledne, kdy šli všichni na bohoslužbu. Byl to zajímavý pohled.
Pro jistotu jsem počítala s hodinovou rezervou. Pěkně mě ale vypekli. Tento víkend totiž začínali jarní prázdniny, takže auta byla rozpůjčovaná a zřejmě se nevracela tak rychle jak měla. Přede mnou sice čekalo jen pár lidí, ale stejně jsem na svoje auto čekala skoro dvě hodiny! No, svoje auto… Já jsem si objednala opět ten nejekonomičtější a nejmenší vůz, jaký šel. A oni mě zavedli k obrovskému pick-upu. Protože jsem ale nechtěla čekat dál, sedla jsem do toho monstra a vydala se v něm na průjezd americkým velkoměstem. Sranda byla, že jsem se cítila tak nesvá, že jsem jela daleko pomaleji, než v malém autě, které jsem měla půjčené předním.
Ke Star do Mayu Silk Studia jsem dojela v pořádku. Studio sídlí v průmyslové zóně, kde jsou v jednopatrových obrovských blocích firmy a sklady. O víkendu se tu dalo naštěstí velmi dobře zaparkovat i s takovou krávou, jakou jsem přijela já.
Přijela jsem o hodinu později, ale nikam jsem nespěchala a nebyl to nijak velký problém – mezitím vzali na workshop jiné paní. Takže jsem se asi hodinu dívala, jak to dělají ostatní. Což mi taky nevadilo. Marbling je jedna z mých závislostí na Instagramu, kde jsem schopna se na videa s ním dívat snad i hodiny.
Poté, co ostatní návštěvníci odešli, sjeli jsme se Star ještě pro oběd pro nás i ostatní osazenstvo studia. A po obědě jsem se mohla konečně pustit do práce. Všechno jsem si pečlivě dokumentovala, takže pro vás mám opět video:
Vytvořila jsem nakonec dva šály. Oba dva duhové, protože duhová je moje nejoblíbenější barva, žeano. Musím říct, že se projevilo to, jak dělám water marbling v miniaturních rozměrech na svých špercích, a barva na hladině mě poslouchala i v těch velikých rozměrech.
Mayu Silk mě zaujalo i z podnikatelského hlediska. Star i její manžel a zaměstnanci výrobky tvoří a prodávají. To ale není jejich hlavní činnost. Hlavní je pořádání kurzů – nejčastěji ve firmách a na různých akcích. Mají velkou dodávku, do které nastrkají vany na marbling, štendry se šátky a šály na barvení i na ukázku, barvy… a vyrazí přímo za zákazníkem. Ve volném čase si můžete také přijet vyrobit šál tak jako já přímo k nim do studia. Nespecializují se ale jen na hobisty. Pokud vás barvení chytne tak, že byste se tím chtěli živit, můžete si u nich zaplatit profesionální online kurz jehož součástí je nejen veškeré know-how, ale také potřebný materiál a pomůcky. Asi vás nepřekvapí, že jsem si jistá, že až jednou skončím s výrobou šperků, budu se chtít pustit do tohoto, že?!
Ještě mě zaujalo, když Star mluvila o jednom okamžiku, který byl zlomový pro její podnikání. Studio tak nějak fungovalo několik let, když facebooková stránka Style Insider zveřejnila v září 2017 toto video a to se začalo virálně šířit. Do dnešního dne nasbíralo přes 50 milionů zhlédnutí! Takže to bylo opravdu neskutečné nakopnutí, které ale bylo také těžké ustát. Ze dne na den jim začalo chodit spousta zpráv, lidé si chtěli hned marbling u nich vyzkoušet, přijet se do studia podívat, koupit si hotové výrobky… Paradoxně se to vše seběhlo pár měsíců poté, co jim někdo ukradl dodávku i se vším vybavením – výrobky, barvami, vanami… Každý, kdo dokáže chytnout a využít tak obrovskou příležitost, která se mu naskytne, má můj velký obdiv.
Z Mayu Silk Art studia se mi ani nechtělo odjíždět. Bylo to velmi příjemně strávených několik hodin. Čekala mě ale ještě jedna zastávka, kterou jsem si nechtěla nechat ujít. Jak jsem už asi psala, konferenci Craftcation jsem objevila díky podcastu Dear Handmade Life. Objevila jsem ho někdy v roce 2017, ale poslechla jsem si zpětně všechny epizody od první. Když strávíte poslechem nějakého pořadu snad stovku hodin, získáte k jeho protagonistům samozřejmě vztah. Do roku 2018 dělaly podcast i Craftcation Nicole a Delilah dohromady. Letošní Craftcation bylo první, kde už Delilah nebyla. Já jsem se ale chtěla seznámit i s ní. Což nebyl až takový problém, protože má v Santa Anně bistro a krámek s mexickými řemeslnými specialitami. A Santa Anna je kousek od Huntington Beach, kde jsem byla v Mayu Silk Art.
Do Santa Anny jsem se dostala v pohodě, Alta Baja Market jsem našla bez problémů a dokonce se mi s tou mojí krávou povedlo zaparkovat přímo před vchodem. Dál už to ale tak jednoduše nešlo. Chtělo to dodat si odvahy a zeptat se na Delilah obsluhy. Dala jsem si limonádu a celou jsme ji vypila, než jsem se odhodlala. Sranda je, že když posloucháte podcast, tak samozřejmě nevíte, jak ti lidé vypadají. A já navíc ani nemám paměť na hlasy, takže mě docela překvapilo, když mi paní, která mě obsluhovala, řekla, že Delilah je ona. Vyblekotala jsem ze sebe kdo jsem a co tam dělám a pak už jsem naštěstí moc mluvit nemusela. Delilah je velmi temperamentní a navíc byla nadšená, že jsem se za ní zastavila. Mluvila o všem možném, dokonce mi nabídla, že příště až budu v USA, tak můžu spát u ní a že mě ještě vezme na vyhlídkovou jízdu svým starým autobuskem VW. Vyměnily jsme si kontakty a slíbily si, že zůstaneme ve spojení. Pak jsme obě musely jít. Delilah musela obsluhovat (obzvláště nosit alkohol, protože její brigádnici je 17 let a na alkohol nesmí sahat) a já jsem už měla nejvyšší čas vyrazit zpět.
Po cestě jsem se ještě zastavila v obchodním centru, protože jsem Michalovi slíbila, že mu koupím džíny Levis. Sobě jsem chtěla taky koupit, jenže jak na potvoru měli slevu 1 + druhé kalhoty za polovic. Cožpak o to, sleva by mi nevadila, jenže měli všechno tak vybrané, že neměli nic, co by mi sedělo. Přitom bych neměla problém koupit si Levisky za plnou cenu. V USA totiž stojí méně jak polovinu, co u nás. Takže jsem ostrouhala. O to víc jsem toho ale nakoupila manželovi a Aničce. V dětském měli totiž neuvěřitelné slevy na značkové zboží, takže jsem jí koupila večerní šatičky a krásnou módní větrovku. Kterou bych teda nejdradši koupila pro sebe, kdyby měli mé číslo.
Když jsem konečně vypadla z obchoďáku zpět na parkoviště, byla už tma. Moc dobře jsem se necítila. Čekalo mě ještě odevzdat auto v neznámé čtvrti a dopravit se hromadnou dopravou zpět do bytu, kde jsem spala. Nic z toho se mi moc nechtělo dělat za tmy, ale nakonec jsem to zvládla v pohodě.
Byt, kde jsem ty poslední dva dny spala, patřil slečně, která mluvila jen španělsky, ale byla moc milá. Bylo to v podstatě 2+kk a když měla paní domácí hosty (nabízela ubytování jen ženám), spala v obyváku za závěsem na gauči. Zřejmě si takto přivydělávala, aby měla na nájem. Když jsem totiž přišla, všimla jsem si na lince smlouvy ohledně nějaké úpravy v domě. Bylo tam napsané, kolik platí nájemné. 2000 dolarů! Za malý byt 2+kk v činžáku na okraji Los Angeles! To vysvětluje, proč je v LA tolik bezdomovců.
Teda on to nebyl úplně obyčejný činžák. Byl to strašně velký dům se spoustou bytů a byl ve svahu. Zvenku byl výtah, který vedl až do výšky šestého patra a od něj vedlo několik můstků k domu. K bytům se chodilo po pavlači. Takže zvenku vypadal dům dost bídně. Zevnitř bloku to ale bylo jiné kafe. Bazén, umělá řeka, zeleň, palmy. Schválně jsem našla nějaké fotky, abyste to viděli. Jenže fór byl v tom, že ty zeleň a říčky nevypadaly už dávno jako na fotkách. Bylo to všecko špinavé, oprýskané, zašlé. Navíc to dělalo i přes okno do ložnice docela velký hluk. Na bazén jsem teda neviděla, ten byl jakoby o patro výš, ale teoreticky jsem se prý mohla jít vykoupat. No, neměla jsem chuť…
Přesto se mi v bytě spalo dobře, i když jsem měla trochu špatný pocit z toho, že si spím v posteli a paní domácí musí spát na gauči. A před poslední nocí v Americe jsem se strašně moc začala těšit domů.