#HMBvUSA Den 17: Auto, cesta do LA a co jsem si s sebou do USA vlastně zabalila

Nádraží v Los Angeles

Dnešní den byl asi ze všech, které jsem v USA zažila, nejnudnější. Nebo nejklidnější. A nejpohodovější. Záleží, jak se to vezme…

Vzbudila jsem se v hezkém slunečném pokoji, ale neměla jsem moc času si to užívat, protože jsem potřebovala vrátit auto do půjčovny. Měla jsem hrozný strach, jak to dopadne s tím nabouraným zadkem, jak jsem nacouvala do toho cizího auta na parkovišti před dvěma dny.

Takhle vypadá v USA většina civilizace – parkoviště, nízké obchody a mezi tím zeleň.

V půjčovně měli docela naspěch a tak původně nechtěli auto ani vidět. Odevzdala jsem klíče, nechala si vrátit peníze na kartu a odešla jsem. Pak se mi to ale rozleželo a v hlavě už se mi honily záběry toho, jak mě pak maily a telefonáty usvědčují, že jsem jim poškodila auto a že to musím přijít vyřídit, zatímco já už budu dávno doma v Evropě a tak jsem se radši vrátila, znovu si vystála frontu a řekla jim o tom ťukanci. Pán s kartičkou velikosti amerického dolaru vylezl ven, přeměřil s vážnou tváří, že odškráblý lak o ploše půl centimetru čtverečního není větší, než americký dolar a řekl mi, že je to tedy OK. V tu chvíli jsem si konečně oddechla.

Typická americká restaurace. Tuším, že to byl řetězec Denys

Když ze mě spadlo tohle břemeno, zjistila jsem, že mám strašný hlad. Hned vedle půjčovny byla restaurace, která už zvenku vypadala jako taková ta úplně typická americká restaurace. A co teprve zevnitř!

Rozhodovala jsem se mezi lívanci, které jsou přece jen typicky americké a omeletou, na kterou jsem měla chuť. Nakonec vyhrála omeleta. Dostala jsem královskou porci omelety se zeleninou, ke které ještě bylo rosti a ještě extra toast s máslem. Měla jsem co dělat, abych to všechno snědla. Během snídaně jsem si hledala nejlepší spojení hromadnou dopravou do severní části Los Angeles, kde jsem měla původně přespávat poslední tři noci, ale tu dnešní jsem se tam nestihla dopravit.

Vlak do LA. Samozřejmě obrovský!

Nejvýhodnější cesta byla nakonec autobusem do Ventury, odtam autobusem do Moorparku a odtam vlakem do Los Angeles, kde jsem se už mohla dopravit metrem blízko svého posledního nocoviště.

Parkoviště u obchodu a západ slunce v Los Angeles

Ve Ventuře jsem měla asi hodinu času a tak jsem ten čas využila na nákupy v blízkém supermarketu Target. Nakoupila jsem dětem různé oblečení za docela směšné ceny. Holčičí věci jsou obecně hodně levné a hezké a pro kluky měli za pár dolarů polo trička ke školní uniformě. A zrovna trička s límečkem nosí David moc rád. Jen jsem se pořád musela krotit v tom, kolik toho nakoupím, aby se mi povedlo nejen to unést, ale také aby mě pustili do letadla.

Letenky jsem si kupovala neskutečně levně. Celá cesta Víděň -> LA a zpět mě vyšla na necelých 8 000 Kč. Když jsem to říkala holkám na Craftcation, tak mi nevěřily. Že za tu cenu se do LA nedostanu ani z New Yorku. Finta byla ovšem v tom, že jsem si s sebou nemohla vzít ani takzvané kabinové zavazadlo – takový ten kufřík, do kterého si většinou člověk nacpe všechno i na několik týdnů. Mohla jsme mít jen „osobní zavazadlo“ velikosti maximálně 43 × 22 × 25 cm. Když jsem zkoumala, proč to tak je, zjistila jsem, že nejspíš kvůli vnitrostátnímu letu v USA. Tam prý letecké společnosti někdy vymýšlí takové věci, jako že s sebou člověk může mít jen tak malé zavazadlo, aby si připlatil za větší odbavené. Každopádně všecko nasvědčovalo tomu, že na zpáteční let přímo z LA do Mnichova už to nikdo kontrolovat nebude. Takže plán byl tam si vzít osobní zavazadlo, v USA si nakoupit a zpět to nacpat do objemu kabinového zavazadla.

Kdyby se někdo chtěl inspirovat, zde je flat lay všech věcí, které jsem si vezla s sebou z domu:

Vše, co jsem s sebou měla na tři týdny (plus pár kusů oblečení na sobě).

Hodně místa mi ušetřily boty, které jsem měla na sobě. Klasické nazouvací kožené polobotky bez podpadku, ve kterých se dá chodit celý den. Krom nich jsem si vzala už jen ploché sandály, které jsem ale skoro nepoužila.

Na oblečení jsem si vzala tři trička s krátkým rukávem a jedno elegantnější s polodlouhým, džíny, dlouhou sukni a legíny, které se daly v případě zimy zkombinovat se sukní nebo v případě, že by se mi přihodil nějaký sport (což se naštěstí nestalo), tak použít s tričkem. Pak jsem měla dlouhou tlustou mikinu, na kterou nedám dopustit a přes ni tenoučkou parku, která neprofoukne, ochrání před mírným deštěm, ale přitom se dá složit do malinkatého balíčku. K tomu ještě bavlněné pareo, které se dá použít i jako šátek, pikniková deka, sukně a ručník a zimy jsem se opravdu nemusela bát. Pro jistotu jsem si s sebou vzala ještě plavky, které jsem ale nepoužila a svoje nejoblíbenější pyžamo (ve kterém vypadám strašně, ale je tak pohodlné, že mi to vůbec nevadí). Pro optimální spánkový komfort jsem ještě nesměla zapomenout masku na oči, špunty do uší, teplé ponožky a nafukovací polštářek na spaní v letadle.

Z elektroniky jsem si vystačila jen s mobilem a malou placatou bezdrátovou klávesnicí, kterou jsme původně koupili jako pouzdro na tablet s klávesnicí, které bylo ale úplně nepoužitelné, ale ta klávesnice z něho šla odpreparovat a používat dál, uf to je ale dlouhá věta. Krom toho mi manžel koupil nabíječku na tři usb kabely a redukci do americké zásuvky. A taky náhradní mikro SD kartu a udělátko, kterým se dala připojit přímo do USB mobilu.

Nebrala jsem si moc kosmetiky a počítala jsem s tím, že si koupím další. Makeup a krém jsem si dala jen do krabičky od kontaktních čoček. Miluju miniatury kosmetiky, takže jsem využila dva vzorky rtěnek, malou řasenku a univerzální monostín Nars Strada. A tohle je kosmetika, kterou jsem si koupila. Samé miniaturky. Jak vidíte, nejvíce jich měli u stojanu Benefit. Ale že jsem tam nemohla nechat tvářenku v odstínu California je přece jasné!

Na všechnu tu kosmetiku jsem si pak koupila během Wanderings moc šikovnou taštičku, která se dá rozložit do placata a nemusí se v ní člověk hrabat.

Hodně se mi při cestách hodil i skládací batoh – tento má široké pohodlné popruhy na ramena, spostu kapes, ale stejně neváží nic a udělá se z něj maličký balíček. Synovi jsem zabavila cestovní plastový příbor, který vyhrál na táboře, z Číny jsem si objednala skládací ramínko, které jsem nakonec ale stejně nevyužila.

Všecko jsem to zabalila do několika neceserů, abych to lépe nakomprimovala. Ty se pak vešly těsně do přísného limitu na osobní zavazadlo.

A co vy? Chybělo by vám na tři týdny něco, nebo byste naopak ještě něco z toho nechali doma? A vůbec, cestujete raději na lehko, nebo vám působí méně stresu mít velký kufr a v něm vše, na co si vzpomenete?