#HMBvUSA Den 14: Santa Barbara, hora Figueroa a nevšední nocleh v Salinas

Hora Figueroa

Další den jsem konečně opustila karavan v Oxnardu a vydala jsem se směrem na sever. Hned na začátku výletu jsem si vygooglila seznam nejkrásnějších jarních luk v Kalifornii. Všechna místa jsem si zaznačila do mapy a rozhodla jsem se jich co nejvíce objet. Dnes jsem měla v plánu hlavně dojet na sever do Salinas, kde jsem měla zaplacený další nocleh, takže jsem se snažila navléct prohlídku luk na tuto cestu. Taky jsem se chystala do Santa Barbary, protože mi bylo řečeno z více stran, že je to nádherné město.

Když jsem ale vyjela, stala se mi už kus za Venturou velice nepříjemná věc. Zastavila jsem na parkovišti u jednoho fastfoodu, abych si dala snídani a když jsem odjížděla, zařadila jsem zpátečku místo rychlosti a nabourala do jednoho auta na parkovišti. Nevěděla jsem, co teď, okukovala jsem škody na obou autech – na každém ťukanec tak jeden centimetr čtvereční plus prohnutý plech. Pak jsem sedla do auta a uvažovala, jestli mám odjet. Za chvíli mi ale na okno zaklepal chlapík. Jak jsem pochopila, seděl vevnitř ve fastfoodu a viděl, co se stalo. A zřejmě v tom ucítil určitou příležitost pro sebe, protože přišel se servírkou, které nabourané auto patřilo, ale mluvil jen on. A hodně.

Cesta na sever

Já už jsem byla připravená, že zavolám do půjčovny a budu to řešit s nimi, jenže on, že ne, že přes pojišťovnu to trvá strašně dlouho a on že má kamaráda, který to opraví rychle. A že to bude stát 60 dolarů. Mluvil, mluvil a mluvil. Nakonec jsem se nechala přesvědčit, že to teda zaplatím, jenže jsem neměla dost hotovosti. Oni neměli PayPal, já jsem neměla jejich systém na posílání peněz. No nakonec mi nezbylo nic jiného, než jí vybrat z bankomatu a zaplatit v něm za výběr ještě dalších 10 dolarů.

Na další cestu jsem tedy vyrážela v dost pochmurné náladě, protože jsem peněz opravdu neměla na rozdávání. A navíc jsem měla strach, co mi na to řeknou v půjčovně.

Když už jsem se nemohla potloukat nočními ulicemi města s někým mě drahým, šla jsem alespoň do hipsterské kavárny a pěkně po hipstersku jsem si vyfotila avokádový toast.

Za chvíli jsem dojela do Santa Barbary a tam se mi nálada zpravila. Je to opravdu krásné město. Je celé postavené ve španělském koloniálním stylu. V roce 1925 zde bylo velké zemětřesení, které poničilo většinu budov a právě po něm se vedení města rozhodlo postavit budovy znovu v jednotném stylu inspirovaném původní Starou misií, která je na kopci za městem.

V Santa Barbaře mi bylo líto, že jsem v USA sama. Bylo by krásné tady trávit dovolenou s manželem a večer se procházet po malebných ulicích a uličkách. Ano. V Santa Barbaře byly na rozdíl od ostatních měst, které jsem v Americe navštívila, i uličky, nejen obrovské ulice.

Tam někam na tu horu jsem jela. Myslim.

Ze Santa Barbary jsem pokračovala dál na sever a posléze jsem odbočila v Los Olivos směrem do hor. Zprvu jsem projížděla kopci, které mi připomínaly Bílé Karpaty a pomalu stoupala výš a výš. Moc krásná krajina! Později jsem zjistila, že právě v těchto místech je Jacksonův Neverland. Uměl si to hezky vybrat, o tom žádná.

Vyjela jsem až skoro na vrchol hory Figueroa, tam jsem auto zaparkovala a šla se projít. Také zde rostly kalifornské máky, ale vypadalo to zase úplně jinak, než dole v údolí Antelope. Máky tu rostly ve štěrku na prudkých svazích, mezi nimi lupiny a semtam i další květiny.

Krajina v kopcích Los Olivos

Když jsem se pokochala, sedla jsem do auta a jela jsem zase zpět dolů. Cesta kopci zpět byla ještě nádhernější, než cesta tam. Napravo i nalevo se otevíraly pohledy na malebná údolíčka s kulatými kopci na jejich druhé straně.

Večer na Point Buchon

Pak jsem vyrazila po hlavní silnici směrem na sever. Bohužel jsem opět podcenila americké vzdálenosti, takže bylo jasné, že do Salinas dojedu až za tmy a nepřipadá v úvahu, že bych viděla ještě něco dalšího po cestě. Zabočila jsem alespoň na Point Buchon – místo, u moře, které bylo také na seznamu nejkrásnějších luk. Tam už jsem ale dojela když se stmívalo a rozhodně jsem neměla čas na to, procházet se pěšky. Takže jsem vlastně jela po pobřeží, kde se mi otevíraly krásné pohledy na zátoky a skály s vlnami a přes pěkné lesy a mezi nízkou vegetací, která mi připomínala vřesoviště. Copak o to, hezké to bylo, ale louky žádné. A když už jsem si myslela, že jsem možná blízko místa, kde by nějaká ta louka měla být, zastavila mě zamčená brána. Mohla jsem tedy jít dál pěšky, ale nadohled nic zvláštního nebylo a na delší procházku jsem opravdu neměla čas. Tak jsem se otočila a jela zase zpět k hlavní silnici.

Video z jízd autem (zrychleno 10x až 20x) a pár fotek

Dál jsem původně chtěla jet po pobřeží, ale to teď nepřipadalo v úvahu – musela jsem k svému nocovišti jet co nejrychleji. Cestu po pobřeží jsem si tedy nechala až na další den po cestě zpátky.

A ano, moje přesuny nebyly vždy nejrozumnější. Ale opravdu jsem nedokázala v USA odhadnout, co mi zabere kolik času a protože nocleh jsem si raději zařizovala dopředu, většinou jsem na konci dne spěchala a vyčítala si, že jsem to nevymyslela jinak. Možná bylo dobře, že jsem tam byla sama, protože jsem aspoň věděla, že to komplikuji maximálně sobě a nikomu jinému. Nebo možná ne, protože kdybych tam byla s někým jiným, tak by mi řekl, že se to nedá stihnout.

Město Salinas bylo nejsevernější místo, kam jsem na své cestě Kalifornií dorazila a dlužno říct, že docela zbytečně. Dál už jsem se nedostala a jela jsem další den hned zase zpět na jih po pobřeží.

Cesta zpět z Point Buchon

V Salinas jsem ale sehnala hodně levné ubytování se samými pěknými hodnoceními. Vietnamka, která měla salón krásy (kadeřnictví, nehty, masáže…) pronajímala dvě místnosti na noc. To zní dost šíleně, ale bylo to jedno z nejskvělejších ubytování. Paní byla moc milá a hodná, nabídla mi úplně všechno, co v salónu měla – třeba kolik chci ručníků, šampón i balenou vodu. A taky masáž na masážním křesle. To bylo skvělé! Skoro celý den strávený za volantem, přes pět set kilometrů a ještě ráno nervy s tou nehodou, to vše si o pořádnou masáž přímo říkalo.

Cesta z Point Buchon ještě jednou

Byla tu se mnou ještě jedna slečna (v jiné místnosti a každá z nich šla zamykat samostatně), která říkala, že se pojede do tělocvičny vysprchovat. Už byla sama, tak se mi samotné nechtělo, ale s ní jsem byla ochotna jít. Nakonec to ale dopadlo zase jinak, než jsem to pochopila. Tělocvična byla deset minut cesty autem a slečna se mi po cestě stejně někde ztratila. Moje paranoidní já tedy nebylo z tohoto výletu za očistou nijak zvlášť nadšené, ale přežila jsem to ve zdraví. A v tělocvičně jsem ani nic neplatila. Jen jsem ukázala kartičku od paní domácí. Kdyby nebylo pozdě a kdybych nebyla tak unavená (a taky nesportovní), mohla jsem si kromě sprchy i zaplavat a zacvičit v posilovně. V pořádku jsem se vrátila i zpět, zalezla do postele a usnula jako špalek.