#HMBvUSA Den 12: Odznáčky, keynote a loučení s Craftcation

Našla jsem se v davu na společné fotce
Foto: Jessica Griffin pro Dear Handmade Life

Přišla neděle a definitivně poslední den Craftcation. Krom toho, že bylo loučení trochu smutné, bylo ráno aspoň pro mě i docela hektické. Za ty čtyři dny jsem si do pokoje nanosila spousty materiálů a věcí z workshopů a teď přede mnou stál problém, jak je sbalit do svého malého zavazadla a jak s tím vším absolvovat další týden cestování. Navíc jsem zaspala, takže jsem nakonec běžela na závěrečné vyhlašování, loučení a keynote a pak zase ještě před koncem keynote honem do pokoje, vypakovat se a odevzdat klíče.

Amy Tan alias Amy Tangarine všichni milují a obdivují a já vlastně nevím proč a kde se to vzalo. Jako ano, asi něco zvládla vybudovat, je šikovaná a sympatická, ale nevím… Celé to na mě působí tak nějak vydřeně a neautenticky, takže mi k tomu pak nesedí ten upřímný obdiv. Ale to celé může být dané historií místní americké (případně kalifornské) handmade komunity, do které nepatřím a nevidím. Každopádně její keynote na mě nezapůsobila tím správným energizujícím a motivačním způsobem, jak nejspíš měla, takže mi zase tak nevadilo, když jsem odcházela se sbalit.

Amy Tan a její keynote

I když trochu mi to vlastně vadit mělo. Jak jsem později zjistila. Amy totiž na konci rozdávala šestibarevná neonová gelová pera.

Když jsem se vrátila se svým nákladem z pokoje, přišla jsem tak akorát na focení v hale hotelu. Jak jsme se tak rovnali, abychom se vešli do záběru, koukám, že holka vedle mě drží krásné neonově barevné pero. Tak říkám „Jé, to je hezký!“. A ona ‚Ty nemáš? A chceš ho, já ho nepotřebuju.“ Takže jsem nakonec i pero dostala. Byl by to hezký dárek pro děti. Ale jedno pero pro dvě děcka je málo.

Všichni, kteří vydrželi do posledního dne.Foto: Jessica Griffin pro Dear Handmade Life

V druhém dopoledním bloku jsem šla na dokončení kurzu smaltování. Jak už jsem psala včera, moc nadšená jsem z toho nebyla, protože jsem chtěla použít obtisky a ty musí zasychat přes noc, aby se mohly vypálit.

První překvápko bylo, že se nakonec nějakým zázrakem našly všechny moje plíšky. Tak jsem je ještě dosmaltovala několika vrstvami, aby byly pěkně pokryté a pak mě napadlo, že bych vlastně mohla obtisky použít a zkusit najít dílnu, kde by to šlo vypálit, v Brně. Sarah nejen, že souhlasila, ale ještě mi kromě rad k výpalu dala vodolepky do zásoby, abych si to dodělala doma v klidu.

Nakonec jsem si koupila ještě jeden pár náušnic z její dílny. Byly s vážkami a říkala jsem si, že by se určitě líbily jedné mojí kamarádce. A pak mi Sarah vyrazila dech! Za chvíli za mnou totiž přišla a dala mi ještě dva páry už posmaltovaných náušnic, abych si na nich mohla práci s obtisky vyzkoušet a jako kompenzaci za to, že se mi včera moje věci ztratily. Byla jsem nadšená a vděčná až na půdu! Konec dobrý, všechno dobré a smaltovací kurz se rázem stal mým nejoblíbenějším z celého Craftcation.

Amy Tan si mě natočila do svého blogu, takže teď si moji mizernou angličtinu může poslechnout celý svět.

Poté, co jsem se rozloučila s oběma lektorkami a květnatě jim pochválila kurz, poflakovala jsem se po hotelu, kde už všichni balili. Ještě jsem si zašla do Pop-up shopu a na poslední chvíli koupila pár drobností. Asi dvakrát jsem se zastavila s Nicole a také jí velice celou akci pochválila. Potřetí jsem ji zastihla, když si povídala s Amy Tan. S drzostí, v USA mi vlastní, jsem se dala do řeči s maminkou Amy, která stála sama opodál. Zmínila jsem, že jsem z Amyné keynote musela odejít dřív, načež maminka Tanová vyrazila do pop-up shopu a vrátila se s neonovou šestibarevnou propiskou, protože jsem chyběla, když je Amy rozdávala. Takže čím dál lépe – nakonec jsem vyfasovala dvě pera, pro každé dítě jedno. Takhle se shánějí dárky z cest!

Včera jsem se ještě zapomněla pochlubit s jednou věcí:
jak jsem už psala, měla jsem s sebou šperky ze své dílny a nestyděla jsem se s nimi pochlubit nikomu, kdo byť jen ze zdvořilosti řekl, že moje náušnice vypadají hezky.

Takže včera jsem se takhle dala do řeči na baru s jednou paní, která má kamenný obchod v San Diegu. Povídala mi, co dělá, já jí, co dělám já a přitom jsem vyskládala na bar všechny šperky, které mi ještě zbyly. Ona je mezi řečí přeskládávala sem a tam a asi po deseti minutách shrnula půlku na jednu hromádku a povídá: „Jakou mi dáš cenu, když si koupím toto všechno“. Zalapala jsem po dechu.

Vím, že velkoobchod běžně funguje tak, že obchodníkovi slevíte polovinu z maloobchodní ceny. To jsem si ale nemohla dovolit. Tak jsem se omluvila, že si musím jít pro mobil do pokoje, abych se podívala na ceny a po cestě jsem horečně přemýšlela. Nakonec mi vyšlo, že můžu dát slevu 40 %. Ještě jsme to chvíli probíraly a nakonec jsme se bez problémů dohodly a během pár minut mi na účtu přistálo 315 dolarů! Ten pocit, když vyděláte a ještě víte, že vaše zboží bude ležet na pultě v daleké cizině.

Becky Holms a její odznáčky

Po obědě byl ještě úplně poslední blok workshopů i byznys kurzů. Zaujala mě přednáška o tom, jak vyrábět odznáčky s Becky Holms. Odznáčky – pins – teď v Americe hodně letí a myslím, že tato móda přijde i k nám a brzy nahradí na bundách, kabelkách a batozích momentálně ještě pořád hodně rozšířené placky. Jak jsme se na přednášce dozvěděli, existuje v USA a v Asii i hodně sběratelů, takže se dá hezky rozjet podnikání s odznáčky jen tím, že člověk sežene dostatečný počet fanoušků, kteří od něj pravidelně nakupují.

Dozvěděli jsme se také, jaké existují druhy smaltu na odznacích a že co se týká barevnosti kovu i smaltu, tak žádné omezení vlastně neexistuje a fantazii se meze nekladou.

čtyři druhy odznáčků

Není žádným tajemstvím, že odznaky se vyrábí výhradně v Číně. V Americe prý kvůli přísným podmínkám zacházení s nebezpečnými látkami existuje jen jedna továrna, která vyrábí tyto smalty, ale je tak drahá, že se hodí jen pro výrobu šperků.

Dívala jsem se, že u nás (zřejmě kvůli mírnějším pravidlům a silné tradici bižuterní výroby) máme možností nechat si vyrobit zakázkové odznaky spoustu. Doufejme, že je u nás kvalita lepší, než z Číny.

O tom, jak si ohlídat kvalitu, se samozřejmě taky mluvilo. Nejlepší je objednávat přes agenta, který se na to specializuje a který taky ručí za kvalitu. Je to pak samozřejmě dražší, ale zase má člověk klid. Snaha ušetřit tím, že si všechno zařídím sama, se při objednávkách z Asie většinou nevyplatí. To vám mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Než se naučíte s Čínou komunikovat, většinou dostanete půlku zmetků, které můžete po jejich spanilé jízdě kolem světa hodit do koše.

Na podzim má Becky v plánu uvést na trh tuhle kabelku, na které si můžete odznáčky vystavovat bez rizika, že je ztratíte.

Po přednášce o odznáčcích jsme už naprosto definitivně skončili. Když jsme vyšli ze sálu, organizátoři i všichni sponzoři, kteří měli své prezentace po chodbách, už měli sbaleno a odnášeli krabice k východu.

Roztřídila jsem své saky paky na dvě hromady: jednu na další týden na cestách, druhou na úlovky z Craftcation. Druhou hromadu jsem dala do velké pevné tašky, kterou jsem naštěstí dostala od firmy Darice. Moje zachránkyně Melissa mě nenechala ve štychu ani tentokrát a řekla mi, že si mám věci nechat u ní v Santa Monice a stavit se pro ně před cestou na letiště. Také trvala na tom, že do svého ubytování nepojedu autobusem, ale že mě odveze autem. Dívala se za mnou s neskrývanou hrůzou, když jsem mizela v zahrádce domku na periferii Oxnardu.

Karavan už sice leccos zažil, ale na fotce to vypadá hůř, než ve skutečnosti.

Ve Ventuře bylo veškeré ubytování strašně drahé a tak jsem si našla Airbnb ve vedlejším městě. Hipísácký karavan na zahradě jednoho domku vypadal dobře a nebyl drahý. Jediný zádrhel byl záchod v domě, ale to se dá přežít.

Teda aspoň jsem si to myslela…

Jak se nakonec ukázalo, v domě bylo ubytováno ještě několik chlapů a tak se do něj muselo chodit dokola kolem celého pozemku a pak hlavním vchodem z ulice. To fakt chcete, když potřebujete v noci čurat… Jinak to tam nevypadalo vůbec špatně. Karavan byl v útulné zahrádce, ve které také dozrávaly mandarinky a mohl si jich člověk dát, kolik chtěl.

Když se ale setmělo, idylka skončila. Měla jsem takový strach, že se mi bude chtít na záchod v noci, že jsem nemohla usnout. Navíc byl v karavanu hrozně slyšet hluk z přilehlé rušné silnice a ještě vedle neustále štěkal pes. Taky mi téměř nefungoval internet a jako vrchol jsem kolem jedenácté uslyšela výstřel. Říkala jsem si, že je to určitě jen dělbuch nebo něco takového, ale poprvé od svého příjezdu do USA jsem pocítila, jak jsem úplně sama a strašně daleko.

Vyčurat jsem se v noci šla poraženecky vedle kaktusů za karavanem a i tak jsem ve tmě cítila srdce až v krku.