HANA KONEČNÁ

Poradce pro handmade byznys

HANDMADE BYZNYS

UČÍM JAK PODNIKAT V RUKODĚLNÉ TVORBĚ

Děkuji Vám za přihlášení k odběru novinek.

#HMBvUSA Den 11: Leptání, smaltování a dámská párty

Smaltovací prášek je velmi jemný a asi ne zrovna nejzdravější na plíce. Takže bezpečí především.

Na sobotu jsem se těšila z celého Craftcation asi nejvíc. Povedlo se mi totiž přihlásit hned na dva workshopy, které mě velice lákaly. První z nich byly
smaltované náušnice a druhý leptané mosazné náušnice. (Inklinace ke šperkařství a obzvlášť k náušnicím (které sama ale skoro nenosím) se ve mně evidentně nezapře.)

Plíšky posypané smaltem se dávají na speciální stojánek, aby se dotýkaly co nejmenší plochou něčeho, k čemu by se mohly připéct.

Ráno jsem dorazila na kurz smaltování se Sarah Meranda, která tvoří smaltované šperky pod značkou Magpie Mouse Studios. Pomáhala jí ještě Katie Votava, které jsem se samozřejmě hned musela zeptat na původ a ano, její rodina pochází odněkud od Prahy.

Smaltování je technika, při které se posype plíšek smaltem a dá se zapéct do pícky na nějakých 800 °C. Protože smalt je na prášek rozdrcené sklo smíchané s pigmenty, roztaví se v pícce na skleněnou plošku. Abychom pokryli kov rovnoměrně a aby se neodlupoval, muselo se smaltování dělat v několika vrstvách. Měli jsme na to midi pidi cedníčky, kterými jsme prášek na náušnice prosívali a tvořili tak jemný poprašek.

A takhle se smalt zapéká. Maličká pec s obrovskou teplotou. Na fotce je Sarah Merada.

Při smaltování jsem jednou jedinkrát za celé Craftcation zažila, že všechno není zase tak růžové, jak to vypadá. Pracovali jsme u třech stolů, každý si měl vyrobit pár náušnic a přívěsek. Ovšem dámy u našeho stolu se do toho pustily nějak zhurta a navyráběly si toho daleko víc. Já jsem notoricky pomalá, takže jsem měla jen svých pár kousků. Jenže jak toho bylo u našeho stolu moc, tak trvalo déle, než se to vypálilo a nakonec se ještě moje smalty i ztratily. Úplně na konci se sice našly, jenže kvůli tomu jsem je nepokryla smaltem dostatečně a nebyly hotové.

Což by vlastně ani nevadilo, protože druhý den jsme měli další část kurzu a mohly jsme si šperky dodělat. Jenže já jsem na ně chtěla použít vodolepky, které se musely nechat zaschnout přes noc a mohly se vypálit teprve druhý den. No co vám budu povídat. Bylo mi z toho do breku a myslím, že mi několik slz i ukáplo. Sarah i Katie se mě snažily utěšit tím, že můžu pořád zítra ozdobit náušnice jinou technikou – šablonkováním, jenže to se mi nelíbilo zdaleka tolik jako ty vodolepky. Nakonec jsem to ale hodila celé za hlavu a vyrazila na další program.

V druhém dopoledním bloku jsem se šla podívat na panel s názvem Tak ty bys chtěla napsat knihu. No chtěla, no. Teda já už ji vlastně píšu, žejo. Už dva roky. No zkrátka panel jako stvořený pro mě. Co vám budu povídat…

Byly v něm

  • Kelly Rand, na jejíž přednášce jsem byla předevčírem a která napsala knížku Handmade to Sell (Handmade na prodej),
  • Adrienne Wiley – šperkařka a majitelka několika obchodů s handmade, která napsala knížu Adventures in Wholesale (Velkoobchodní dobrobružství) o tom, jak prodávat zboží do obchodů,
  • Anne Weil, která učí pletení bez jehlic a tkaní, má blog Flax & Twine a napsala dvě krásné knížky Pletení bez jehlic a Tkaní na dosah
  • Dawn DeVries Sokol, ilustrátorka a autorka, která má na svém kontě knih víc jak desítku: leporela, zápisníky a plánovače (takové, ve kterých i sama něco píše a kreslí, ale zároveň si do nich dopisují čtenáři) a také hned několik knih o různých umělcích a jejich uměleckých deníkových zápisech. A samozřejmě, že jsem se jí po skončení panelu šla zeptat na její příjmení. Rodina jejího manžela pochází z Česka.
  • Jessica Marquez se věnuje vyšívání a publikovala o něm dvě knihy. Jednu o technice Sashiko, druhou zaměřenou na vyšívané dárky
Zleva Kelly Rand, Jessica Marquez, Dawn D. Sokol, Anne Weil a Arienne Wiley. A jak jim to ladí, že?

Mezi knihami dam v panelu bychom tedy našli jak knížky o tom, jak prodávat, tak typické knihy zaměřené na jednotlivé techniky a dokonce knihy do určité míry umělecké. Část know-how, které nám předaly, byla univerzální pro všechny obory, část se týkala hlavně knih, kde hrají hlavní roli grafika a fotky a samotné „psaní“ není zase tak důležité. Část informací taky byla určitě specifická pro americký trh, část univerzální. Tohle ale pro mě bylo těžké rozklíčovat, protože jediné vodítko byla moje zkušenost s jedním jediným a ještě dost netypickým vydavatelstvím u nás.

První část diskuse se točila kolem toho, jak najít téma pro knihu, jak ho dostatečně zúžit a ozvláštnit, aby kniha nebyla nemastná neslaná. Tohle u nás nemusí být zase až takový problém, protože anglicky vychází knížek násobně více, ale pokud by měl člověk zálusk dostat se i na zahraniční trh, měl by myslet na špičkovou kvalitu knihy hned od začátku.

Pak se taky mluvilo o tom, jak se vůbec k psaní dokopat, ale z toho si nepamatuju nic tak extrémně objevného. Protože se ale mluvilo hodně o knížkách s návody, větší důraz, než na to, že se kniha musí vysedět, se kladl na to, jak je důležité dobře vybrat fotografa a mít možnost do focení mluvit. Zajímavá byla i další debata o tom, jak to pak chodí v praxi. Jak se kniha vlastně vydává, jak se za ni platí a podobně. Stejně jako u nás se i v USA platí autorovi procento z doporučené maloobchodní ceny prodaných výtisků. Co je ale jiné, je to, že v USA se běžně dává autorům na začátku záloha, a procenta autor dostává teprve, až se záloha umoří. U nás myslím záloha není samozřejmost a autor si o ni musí říct. Jak je ale vysoká záloha a jak jsou vysoká procenta za knihu, to nemohla ani jedna z panelistek říct, protože to měly zakázané smlouvou.

Další zajímavou věcí bylo jednání s vydavateli. Možné jsou obě varianty – že se člověk něco rozhodne napsat a pak obchází vydavatele, stejně jako že píše přímo na zakázku vydavatelství. Dostat zakázku na knihu je ale zřejmě jednodušší, než protlačit svou vlastní. A aby to bylo ještě složitější, do hry vstupují agenti. U nás mají zřejmě agenty jen profesionální autoři, v Americe je častější, že oslovíte agenta a ten vyjedná zakázku za vás a lépe, než vy. No a pak vás také honí, abyste knihu opravdu dokončili.

Knižní trh ale nikde na světě není, co býval a ani u nás ani jinde na jedné, dvou knihách nezbohatnete. Živit knihami se částečně zvládá jen Dawn Sokol, která už jich vydala osmnáct. Pro ostatní diskutující to je především součást jejich marketingu. Také s propagací knihy člověk nemůže spoléhat jen na vydavatele. Obzvlášť turné a autogramiády musí autor holt zaplatit z vlastní kapsy.

Čekáme ve frontě před food trackem.

V sobotu byl velkým zážitkem i oběd. Americkou specialitou (nebo možná jen na jihu USA) jsou takzvané food tracky. Dodávky a náklaďáky, kde vám z okýnka prodají jídlo. Většinou jsou to nějaké klasické fastfoodové věci, ale existují i takové, které nabízí zajímavé speciality. Speciálně pro účastníky Craftcation organizátoři několik takových pozvali na parkoviště vedle pláže za hotelem. Jeden prodával burgery, druhý humry z Maine, třetí sladkosti, čtvrtý zmrzlinu. Krom burgeru jsem ochutnala ode všech. Nejlepší byly ty sladkosti. Pán neměl náklaďák, ale prastarou limuzínu stylizovanou jako pohřební vůz a dezerty prodával z rakve.

Už máme humra! Vlevo Sally, uprostřed nevím, vpravo Star

Na oběd jsme si sedly s mojí spolubydlící Sally, Star a ještě dvěma dalšími dámami do parku a povídaly jsme si o všem možném tak zaujatě, že jsme pak musely na odpolední lekce do hotelu utíkat.

Příprava vzoru na leptání. Tento je vytvořený fixou

Odpoledne mě čekal kurzu leptání kovů pod vedením
Jenice Anderson a Emily J. Burton. K leptání jsem vždy vzhlížela s respektem. Byla jsem si jistá, že je potřeba spousta nebezpečných chemikálií a elektrický proud, který by vás mohl i zabít. A neskutečně šikovné ruce na to, abyste dokázali vykouzlit kýžený motiv. Ukázalo se, že jsem se pletla ve všech třech bodech. Samozřejmě, že se dělá leptání i všelijakými sajrajty, my jsme si ale vyzkoušeli, že to jde i obyčejnou solí. Tedy možná ne až tak úplně obyčejnou, protože musí být košer – takže asi čistý chlorid sodný bez těch různých zdraví prospěšných příměsí. Sůl jsme nasypali do zavařovačky tak, aby vznikl s vodou nasycený roztok.

Jenice Anderson zapojuje baterii

Pořád jsem čekala, že lektorky odněkud vytáhnou přinejmenším autobaterie, ale ono ne – rozdaly nám jen obyčejné devítivoltové baterky. Největší kouzlo ale bylo samotné přenesení leptaného vzoru. Část, která měla zůstat nevyleptaná – vystouplá, se musela něčím proti přístupu roztoku zablokovat. Na výběr jsme měli lihové fixy různých tlouštěk, razítkovací barvu, lak na nehty a lepící pásky. To vše dokáže kov před působením roztoku ochránit. Mně se nejvíc líbilo razítko s listem monstery a tak jsem si plíšek orazítkovala s jeho pomocí.

Takhle vypadá roztok po dvaceti minutách

Jenže zjevně krom všech těchto jednoduchých pomůcek a nástrojů potřebujete i kus štěstí, který jsem (jako jediná z úplně všech, kteří si leptání na Craftcation zkoušeli) zrovna já neměla. Smůla, která se na mě nalepila dopoledne, se mě ještě stále nepustila. Takže i přes veškerou snahu dopadly moje náušnice mizerně. Razítko dobře nevykrylo celou plochu, kterou mělo a naopak místa, která měla být vyleptaná, vyleptaná nebyla. Možná to bylo tím, že jsem razítko mazala a znovu tiskla mockrát za sebou a mezi jednotlivými pokusy jsem plíšek dobře neočistila. Nebudu zapírat, byla jsem z toho fakt hodně zklamaná.

Učíme se řezat zlatnickou pilkou

Ale naštěstí leptání nebylo vše, co jsme se učili. Janice nás ještě naučila i řezání zlatnickou pilkou. To mě taky nadchlo, protože to je taky jednodušší, než jsem si myslela, že to bude! Tak jsem ze svých plíšků alespoň vyřezala obdélníčky se zaoblenými rohy a trochu jsem je vylepšila patinou. Kdybyste neviděli výsledky ostatních kurzistů, mohli byste si dokonce myslet, že to tak mělo vypadat.


Na večer byla naplánovaná party na téma Badass Women Through History. Hodně účastnic a lektorek mělo kostýmy – některé byly fakt vymakané. Jiné se zase oblékly jen nějak výstředně nebo za fiktivní postavu jako Wonderwoman. Byla to sranda. Ze všech převleků jsem ale poznala jenom dvě Fridy a princeznu Dianu. Je vidět, jak málo se v americké kultuře orientuju.

Party se konala na zahrádce hospody, ve které už jsme byli předtím na oběd. Mohli jsme ochutnat koktejly a já jsem také měla poprvé v životě možnost vyzkoušet místní ikonické jídlo – tacos. Jsou to takové malé placky naplněné pikantní masovou směsí a případně ještě posypané sýrem a zeleninou. Prvně mě holky, které zaujalo, že jsem tacos nikdy neměla, objednaly a zaplatily vepřové, které mi chutnaly moc. Pak jsem chtěla ještě ochutnat hovězí, ale ty už byly na mé chuťové buňky pálivé příliš.

Na party jsem se ale zase tak moc nebavila. Dala jsem se do řeči s několika holkama, ale po čase se vytvořily skupinky a já jsem do žádné nezapadla, protože moje věrné kamarádky na party nešly. Tak jsem se věnovala převážně konzumaci čokoládových košíčků s arašídovým máslem a když jsem si zaplácala dostatečně žaludek, jela jsem zpět do hotelu.


Na závěr přilepím k článku malou a nenápadnou poznámku: V první řadě chci poděkovat všem, kteří trpělivě čtou moje zápisky až do konce a tolerují to, jak pomalu je vydávám. Moc si toho vážím. Vydržte! Už nám nezbývá zase tolik dní do konce výletu a potom na závěr pro vás něco mám. Přivezla jsem z USA dárky pro všechny, kteří se mnou trpělivě vydrží do konce zápisků #HMBvUSA.

Kontakt

E-mail: hanka@handmadebyznys.cz
​Tel: +420 728 868 815
www.facebook.com/handmadebyznys

IČ: 74372637
Havlíčkova 178/79
602 00 Brno