HANA KONEČNÁ

Poradce pro handmade byznys

HANDMADE BYZNYS

UČÍM JAK PODNIKAT V RUKODĚLNÉ TVORBĚ

Děkuji Vám za přihlášení k odběru novinek.

#HMBvUSA Den 10: Komplikace, čísla a Wanderings

Pátek jsem chtěla vyplnit pro změnu tvůrčími aktivitami. Přihlásila jsem se na workshop přenášení obrázků a na workshop, ve kterém jsem měla v plánu doplnit svůj cestovní šatník o ležérní plážovou sukni. Ne vše ale vyšlo, jak jsem to naplánovala.

workshop s mimosou

Dopolední workshop se jmenoval Ovládnutí tří technik přenosu obrázků a měli jsme se v něm naučit, jak přenést vytištěné obrázky na dřevo, sklo a keramiku. Tohle mě hodně zajímalo. Svého času jsme s přenášením vytištěných obrázků experimentovali ve flerovém klubu fimařek, ale ne s moc velkým úspěchem. V podstatě se ale žádný úplně extra zázrak nekonal ani zde. První zádrhel nám sdělily instruktorky
Chelsey Andrews a Lindsay Ponta hned na začátku. Na nejzajímavější transferovou techniku jim dodali špatný marker a tím pádem budeme dělat techniky jen dvě. Ale jako kompenzaci jsme dostali mimosu. A protože jsem nedávno dočetla knihu Proč spíme, dozvěděla jsem se, jak je alkohol strašně škodlivý a můžu teď tím pádem bez výčitek svědomí pít jen dopoledne, byla jsem ráda. Další dvě techniky tedy nebyly zase tak převratné, ale zato je může doma vyzkoušet každý. Je potřeba mít vytištěný obrázek z laserové tiskárny nebo z kopírky. Dlužno říct, že tady nastala druhá komplikace – měli jsme měsíc dopředu poslat tři obrázky, které by nám teď dali vytištěné, ale já jsem na to zapomněla, tak jsem musela pracovat se záložními univerzálními.

První technika přenosu tisku.

První technika spočívala v tom, že jsme malé plátno namalovali akrylovou barvou. Pak jsme jej nechali zaschnout a pomocí Modge Podge (asi by fungovalo i disperzní lepidlo, nebo lepidlo na decoupage, nevím) jsme na něj nalepili vytištěný obrázek tiskem dolů. (Vytištěný motiv musí být zrcadlově otočený.) Po zaschnutí jsme pak obrázek navlhčili a pomocí houbičky nebo prstů z něj vydrolili papír. Na plátně nám tak zůstal jen toner na barevném pozadí. Úplně dokonale to ale nefungovalo. Z papíru stále zůstával stín, ale když se jej chtěl človek zbavit, tak už se začal odírat i toner. Možná to chtělo víc lepidla. Nebo míň. Kdo ví. Odírání papíru jsme dělali až druhý den každý sám, takže jsme se nemohli podívat, jak to má být.

Přišla se na nás podívat hlavní organizátorka Nicol Stevenson a vyfotit si, co tvoříme.

Druhá technika je ještě jednodušší, ale o poznání efektnější. Vzali jsme průhlednou lepící pásku a přelepili jsme s ní natištěný obrázek. Pak jsme jej obstřihli a hodili do nádoby s vodou, aby papír důkladně promokl. Pak se opět papír prsty sdíral tak dlouho, až zůstala jen průhledná páska, na které je přenesený obrázek – vznikne tak průhledná samolepka, která se dá nalepit v podstatě kamkoliv. Nadchlo mě, že lepidlo na pásce stále drží, takže to opravdu krásně funguje.

Třetí techniku jsem našla popsanou na blogu, který má Chelsey na stránkách. Když máte speciální bezbarvý popisovač, můžete přenést laserový tisk z papíru na různé povrchy tak, že papír markerem počmáráte a tím provlhčíte. Mělo by to jít s popisovačem, který obsahuje xylen. U nás jsem ale žádný takový nenašla a objednávat z USA se mi fakt nechce. V podstatě by člověk ani nepotřeboval ten popisovač, měl by stačit xylen a tím navlhčit papír. Bohužel xylen ve své sbírce toxických ředidel nakoupených v drogerii na Orlí dosud nevlastním.

Po dopoledním bloku následoval oběd v hospůdce ve městě. Byl tu zajištěný catering a do krabičky jsme vyfasovali quinou se zeleninou. Bylo to moc dobré. Poseděla jsme si na lavičce venku s Lelou a partou kolem ní – setkala jsem se s výbornou Alanou Rivera z Etta+Billie, která vyrábí kosmetiku zaměřenou na milovníky jídla a pití a kterou jsem si pamatovala z nějakého rozhovoru, který jsem poslouchala.

Screenshot těchto instastories jsem si samozřejmě musela uložit.

Pobyt na druhém konci zeměkoule (má koule vůbec konec?) na mě působil tak zvláštně, že jsem hodila za hlavu všechny zábrany a řekla jsem si, že když už jsem tady, tak to musím využít do mrtě. Proto jsem ještě před obědem přepadla Lelu Barker a řekla jsem jí, že bych chtěla ukrást kus jejího mozku (ano, takhle úžasně já se vyjadřuji v angličtině. ehm). Vzhledem k tomu, že její poradenská hodinovka stojí bez mála sedm tisíc, byla motivace vytahat z ní rozumy opravdu velká. Chtěla jsem vědět, co si myslí o mých špercích a jak si mám zorganizovat produktovou řadu a kolekce. Po obědě nám zbylo trochu času, abychom se na to vrhly.

Vytáhla jsem svoje šperky, rozložila je na kus sametu a ukázala jí, co mám. Její první reakce byla, že vzala jedny náušnice a začala je fotit do svých Instastories. Nebudu zapírat, tohle mě opravdu zahřálo u srdíčka. Stejně tak, jako když nakonec prohlásila, že si je musí koupit. Rozhodla jsem si procvičit si takzvaný upsell a ještě jsem jí k tomu prodala i náhrdelník. Takže konzultace to byla nakonec placená. Ale z její strany! 😀

Lela je zastánkyní užší produktové nabídky. Dává to smysl. Příliš široká nabídka tříští pozornost jak nakupujícího, tak samotného výrobce. Pokud musí člověk vyrábět hodně různých věcí, prodražuje mu to také výrobní cenu. Nejen tím, že nemůže koupit větší množství materiálu, ale také tím, že si nezoptimalizuje výrobu tak, aby to šlo všechno rychleji. Navíc se může stát, že se díky široké nabídce prodávají věci, které vlastně až tak prodávat nechceme, místo věcí, které bychom prodávali daleko raději. (Mimochodem – říká se tomu produktová kanibalizace.)

Vymyslet ale smysluplnou úzkou nabídku není jen tak a nestačí jen zahodit to, co se nedostatečně prodává, nebo co nechci vyrábět. Musí být co největší možnost, aby zákazníci, kteří koupí jednu věc, k ní vybrali ještě druhou a třetí a za měsíc třeba čtvrtou.

Se svými šperky jsem dlouho dělala chybu, že jsem prostě vyráběla a vyráběla, pak jsem fotila a fotila, pak jsem vkládala a vkládala a pak jsem třeba rok nedělala nic. Nabídka pak byla cokoliv, jen ne ucelená. Po čase jsem došla na jednu velice důležitou věc. Pokud chce člověk dělat něco jiného, než do nekonečna fotit, upravovat fotky a vkládat zboží, musí prostě dělat zakázky (což já dělám velmi nerada), nebo vyrábět jednu věc opakovaně. S takovými produkty také slavíte největší úspěch na Etsy, na Pinterestu, ve vyhledavačích… Proto jsem většinu svých šperků začala dělat na objednávku.

Jenže moje nabídka vypadá pořád šíleně, protože mám hezké fotky věcí, které dohromady moc smyslu nedávají. Třeba spoustu náušnic a spoustu náhrdelníků, se kterými byste si ale pexeso nezahráli. Nějak jsem se neobtěžovala tvořit celé sady. Sady jsem začala dělat až nedávno a udělala jsem tři motivy do všech možných stříbrných lůžek, které mám. Lela mi potvrdila, že je na čase zbytek zaříznout a nechat v nabídce jen kolekce, které budu stále tvořit podle stejné logiky. Občas do toho můžu udělat nějakou limitovanou edici a tou si vyzkoušet něco nového, ale určitý vzorec, který bude v nabídce vidět, pomůže zákazníkům vybrat.

Neměla jsem také jasno, jak často bych měla přicházet s novinkami. Říkala jsem si, že by to asi chtělo čtyřikrát do roka. Lela mě uklidnila, že pokud bych se chtěla zaměřit na prodej do obchodů, tak dvě nové kolekce do roka jsou standard.

Já bych opravdu ráda začala prodávat do obchodů, tak jsme se ještě trochu bavily o tom, jak na to. Šperky jsou sice malá věc, takže je jednoduché je posílat v podstatě kamkoliv, v případě zámoří je jen problém s dobou dodání.

Potíž je ovšem hlavně v tom, jak najít vhodné obchody. Lela mi doporučila sledovat projekt Faire.com. Tento web má ambici stát se Amazonem pro velkoobchod. Propojuje drobné výrobce a majitele obchodů a umožňuje dělat velkoobchodní objednávky. Bohužel to nejde ze stránek vyčíst, ale prý teď začíná v Evropě, takže je určitě dobré jej přinejmenším sledovat.

Konzultace s Lelou se protáhla a díky tomu nastala další komplikace (naštěstí už poslední dnešní) – na lekci šití plážové sukně jsem dorazila pozdě. Naskočit do rozjetého workshopu už nebylo možné, ale instruktorka byla tak hodná, že mi dala balíček s návodem a pomůckami, takže si sukni (čistě teoreticky) můžu ušít doma.

Zmeškaný workshop mě zase tak strašně moc nemrzel. Stejně jsem se na něj přihlásila hlavně kvůli tomu, abych si s sebou mohla vzít o jeden kousek oblečení méně. Ale počasí mě do krátké sukně nenutilo, takže v pohodě.

První půlku odpoledního programu jsem se poflakovala po hotelu, nakukovala, co se kde děje a dávala se do řeči s ostatními lidmi. To se taky občas hodí. Na druhou půlku bohužel nebyly zase tak dobré přednášky na výběr.

Janet LeBlanc

Nakonec jsem se šla ze zvědavosti podívat na Janet LeBlanc – tvůrkyni a účetní za značkou Paper and Spark. Její prezentace byla na téma Znejte svoje čísla a mluvila o tom, co vše je dobré v byznysu sledovat a jak se podle toho řídit. A to nejen co se týká financí, ale i třeba analýzy návštěvnosti, objednávek atd. Znát všechna data o svém byznysu je ale na nic, pokud z nich nevyčtete, co máte zlepšit. A právě toho se Janetina přednáška týkala.

O čem tedy mluvila konkrétně? Tak například:

  • Znát obrat je nutnost. Důležité je ale znát i náklady, protože pak teprve můžeme spočítat, jakou máme marži. Pokud nám přijde nízká, můžeme buď zvýšit ceny a také snížit náklady.
  • Když známe počet zobrazení stránky a počet návštěvníků, zjistíme jako moc si návštěvníci prohlíží naše zboží. Z nízkého poměru mezi zobrazeními a návštěvami zjistíme, že lidi náš e-shop nezajímá. To může znamenat, že jsou to nesprávní lidí (tzn. musíme začít lákat jiné lidi) nebo že máme obchod udělaný tak, že nezaujme.
  • Když vydělíme počet objednávek počtem návštěvníků, zjistíme náš konverzní poměr. Pokud máme konverzní poměr nízký, lidé k nám chodí, ale nenakupují, pokud je vysoký, ale stejně je objednávek málo, znamená to, že k nám chodí málo lidí. Podle konverzního poměru tak víme, jestli zapracovat na lepší konverzi, nebo na větší návštěvnosti.
  • Možná máme dobrou konverzi i návštěvnost, ale objednávky jsou malé. I to se dá zlepšit. Můžeme vyzkoušet bonusy k větším objednávkám, balíčky…

Díky číslům můžeme opravdu rozumně plánovat a vyhodnocovat, co fungovalo a co ne.

Janet vydala pracovní sešit – roční plánovač, který byl v podstatě rozšířenou verzí přednášky. Hned po ní si jej většina účastníků utíkala koupit. Já jsem ale nemusela. Za to, že jsem byla aktivní a ptala jsem se, jsem jeden ze tří výtisků, které donesla na přednášku, dostala zadarmo.

Iron craft. Nakonec to celé vyhrála ta paní vpravo, která byla absolutně nezastavitelná. Foto: Jessica Griffin pro Dear Handmade Life

Po přednášce se konala v lobby úžasná akce zvaná Iron Craft Contest. Iron Chef je populární americký pořad, ve kterém mezi sebou soutěží kuchaři a musí během časového limitu uvařit co nejlepší jídlo z ingrediencí, které dopředu neznají. Podle toho probíhala i soutěž Iron Craft. Soutěžící dostaly krabice s materiálem, na signál je otevřely a na zadané téma měly vyrobit v pěti minutách co nejzajímavější/nejhezčí věc. Probíhalo to na několik kol a ve finále pak mezi sebou soutěžily poslední dvě účastnice. Z nich pak porota vybrala tu nejtvořivější. Bohužel jsem si sedla na blbé místo a vůbec jsem neviděla, co se tam vepředu děje. Jak jsem pochopila, vloni před rekonstrukcí vypadala vstupní hala hotelu úplně jinak a jakkoliv dopadla rekonstrukce dobře, podmínky pro diváky soutěže se rapidně zhoršily. Škoda. Mohla to být sranda.

Seznam všech místností zapojedných ve Wanderings Foto: instagram.com/t.c.crafts

Po vyhlášení výsledků a dekorování vítězů se lidé rozešli z lobby do pokojů. Ovšem ne svých. Před pár lety na Craftcation vznikla další zajímavá tradice – Wanderings. Účastníci, kteří chtějí, otevřou svůj pokoj na jeden večer ostatním návštěvníkům. Byly tu improvizované obchody, spousta občerstvení, tvořivé dílny, nahrávací studio podcastu… V jednom pokoji dokonce udělali ve sprše fotokoutek. V jiném jste mohli napsat nějakou myšlenku na post-it a nalepit na zrcadlo v koupelně. A další byl na téma hygge se svíčkami, čajíčky a hostitelé vás přivítali v plyšovém pyžamu. Byla to opravdu sranda a říkala jsem si, co si o nás asi myslí ostatní obyvatelé hotelu.

Na můj vkus ale bylo bohužel ve většině pokojů příliš nacpáno, takže jsem posléze zalezla zpět do toho svého.

Kontakt

E-mail: hanka@handmadebyznys.cz
​Tel: +420 728 868 815
www.facebook.com/handmadebyznys

IČ: 74372637
Havlíčkova 178/79
602 00 Brno